Žluté kolo

17.03.2018

Mám takové žluté kolo, BMX-ko se cvrčkem. Protože mi je 8 lidských let, řízení tohodle kola je pro mě primárním smyslem života. Dnes se ke mně nikdo z kamarádů nepřidal. To ale nikdy není důvod nevlítnout na kolo a neřídit střemhlav po letně vyprázdněné asfaltce naší tiché vesnice. Řízení mě nesmírně baví, dává mi jistý druh moci, oné kontroly nad technicky zkonstruovanou věcí, jež si žádá i technické zacházení. 

Jedu dolů z kopce, nebrzdím, v zatáčce jen vystrčím nohu a trochu jí škrtnu o zem.
Jedu přes řeku a kolem nádherně prázdné školy. Vzduch je nasycen vůní zeleně překypujících korun stromů.

Znalecky se zapřu do pedálů a hladce vyjedu mírný kopec. Zahnu doprava a mířím pod most, nad nímž se čas od času prožene vlak s pískajícími brzdami. Ten most je strašidelný. Betonově vlhký tunel s klikatými sprejovými nápisy. I samotná lokalita za mostem čpí tmavou zatuchlinou. Ten polorozpadlý barák tam ještě stojí. Volá svými vysklenými okny skrz přebujelé roští, vydechuje v tichých stenech z plísní prolezlých plic. Volá mě k sobě, ale ten ostnatý drát z trnitých křovisek mě varuje. Jedna holka říkala, že tam bydlí úchyl, co po lidech hází sekery.

Nedojde mi, že jedu po levé straně silnice, pořád se mi to plete. A to už mám jezdeckou průkazku na kolo.

Ozvala se ohlušující rána a náraz mě vymrštil z kola. Z kopce zatáčky se vyřítila cyklistka a narazila do mě jak vagón do krávy. Cyklistka přeletěla přes řídítka, udělala malé salto a dopadla tvrdě na zem. Měla velké horské kolo, které teď leželo na cestě a tiše předlo, když přední okulár ve vzduchu stále rotoval. Na chvíli jsem nic neslyšela, pouze tiché pískání v obou uších. Bolel mě celý malý člověk, kolena a ruce mi pokojně krvácely přes drobné kamínky v kůži, přesto mě šok ušetřil plného fyzického prožitku.

Jsem oněmělá, tělo mi pořád podivně brní. Posbírala jsem se a vstala. Koukám na své kolo, které je mírně pokřivené, řetěz je zaseknutý mezi ozubenými kolečky. Holka, co předvedla to působivé salto, přiběhla a začala řvát. Byla už velká, možná dospělá. Měla mírné oděrky na rukou, ale můj zrak se přišpendlil na její brunátnou tvář.

"Ty jseš úplně vypatlaná kráva!" křičela, když ke mně zuřivě chvátala. 
"Podívej se, cos provedla!" n
apřáhla ruku, vrazila mi facku a já spadla na zem. V té facce byla obsažená snad celá její váha. Zůstávám sedět na vyhřáté cestě, prvně ochromením, pak z obavy dalšího vpádu rozzuřené dlaně. Pořád mi nedochází, co se vlastně děje, mé reflexy jsou vzdálené jako šumivý ruch kolem nás. Holka si mě už nevšímá, otáčí se, bere kolo a s poslední vlnou nových přívlastků k mé osobě odjíždí za zvuku podivného vrzání.

Ještě chvíli jsem seděla na zemi u svého pokřiveného BMX-ka, obličej mi žhnul fackou a ponížením. Projížděl mnou jemný třas jako velmi slabý proud. V gumových nohách běhali mravenci. Vzala jsem kolo, které mi neuvěřitelně ztěžklo v rukách a držela ozývající se slzy za hranicí spodních víček. 
Žluté BMX-ko musím smýkat, poněvadž se zadní kolo neotáčí. Fyzická síla vytekla jako krev z přeťaté žíly. Úkol dostat se s kolem domů mi připadá nemožný.


Najednou se jako v pohádce zjevil muž, znám ho, bydlí tam v tom bílém baráku naproti mostu. Přichází ke mně a ptá se, co se děje. Nic neříkám. Třeštím na něj oči a jestli budu dýchat ještě rychleji, prasknou mi plíce. Výraz počínajícího breku vystřídal strnulý šok.
Přišel ještě blíž a řekl, že mi pomůže, že mi to kolo spraví, že ho vezme k sobě a bude to hotovka. 

Dotknul se kola.
Pustila jsem řídítka a ono s břinknutím spadlo na zem. Muž se pro něj ohnul a já začala utíkat jako o závod. Bolest těla se připomínala při každém nárazu chodidla na chodník, brněla a ujídala po kusech mé povadlé energie.
Připadám si jako špatně promazaný robot, ale musím běžet. Neohlížím se.

Utíkám, nic neslyším, ani svůj sípající hlas či tlukot srdce, který se připomíná akorát silným bušením do hrudi. Utíkám jak blázen, jak závodní běžec, utíkám jako o život. Když jsem už dostatečně daleko od místa činu, slzy se konečně převalí přes hráz rudých víček.

Nevím, co řeknu doma. Snažím se vymyslet nějakou polopravdivou lež. V hlavě mi doznívají zraňující slova té rozzuřené holky a facka, jakou má tvář prozatím ještě nikdy neochutnala. Cítím lepivou hanbu slabosti. A strach, že ten pán přijde k nám domů. Bojím se, že někdy potkám tu holku. Bojím se, že mě pozná a zase mi jednu vlepí. Bojím se, že dostanu trest, protože jsem jela po špatné straně silnice. Bojím se, že tenhle den nikdy neskončí.

Na začátku léta je vzduch opiově hutný, slunce ještě šetří s mrštnými chapadly spalujících paprsků.

Škola uzavřela své brány a bující příroda by nemohla vonět svobodněji. Kolíčky na šňůře budou držet ruce a nohy čerstvě vypraného prádla, a ptáci budou pozorovat ta povislá houpající se těla.