Zelený barák

2017

Je to vysoký zelený městský barák a já se nahýbám přes zábradlí balkónu drobného bytu v úplně posledním patře. Už pomalu svítá. Ostravská noc se odpařuje do studeného jitra jako ethylalkohol v mém gumovém těle. Dívám se dolů na seřazená auta a cítím, že budu zvracet. Kamarád za mými zády vtipkuje s ostatními.

Je to jeho byt. Byt jeho rodičů. A psa. A bráchy. A teď jsme tu jen my. Je nás pět. Možná.
Nabídl nám přespání, ale nebude to nutné. Za pár hodin máme předávání vysvědčení. Maturitního. Musím se převlíknout, umýt a vystřízlivět, možná i vyzvracet.
Hlasy se zdvojují, jak je mi zle a tělo podléhá boji hlučného žaludku. Kulaté kovové zábradlí, taky zelené, oloupané na rez, kterou přejíždím prsty, abych cítila něco ostrého, co mi zaměstná omlácenou mysl. Pot slepil vlasy na čele do tmavých drátů. Hlasy vzadu se smějí. Je to jasné, hodím šavli. Hlavně, ať to jde rychle. Pes.
Snažím se zhluboka dýchat, auta tiše dopředla, ale pořád jdou cítit spálenou naftou. Někdo mi nabízí zapálenou cigaretu.
Rozžhavená hlavička tvoří bod, na nějž se můj bloudící zrak pokouší zaostřit. Ledabyle světýlko odmávnu. Těžká ruka se zhoupne dolů a jako ručička metronomu v pomalém tempu klimbá ze strany na stranu. Pomyslím na vodu. Na kanystr ledové tříště, do níž bořím hlavu.

Za chvíli dostaneme ten papír, budeme sedět v tělocvičně a poslouchat projev, pak se jednotlivé zadky zvednou i s tělem a odplují k řediteli potřást mu pravicí a převzít list,
na němž se známky transformují do přídavných jmen. Já tam budu mít samé jedničky. Můj moment hrdosti. Tohle jsem chtěla. A mám to. A cítím prázdnotu.
V mysli mám seznam jmen, pro které jsem to dělala. Je poměrně dlouhý.
Budu zvracet, už cítím pálivou hořkost kyseliny chlorovodíkové, jak naleptává jícen a stoupá propitým hrdlem vpřed.
Stisknu pevněji zábradlí, opřu čelo o chladný kov, zavřu oči.
Za noc se odehrálo spousta filmových oken, teď zastřených a vymlácených.
Začíná ráno, nemám radost.
Hrubé uchopení ramene semnou houpavě zacloumá. Mé tělo to bere jako svolení a začíná dávit tlumené zvuky jako předzvěst chrlivého obsahu žaludku.
Kamarád uskočí a uchechtne se.
"To bude dobrý. Jen se stref za balkón, jo?" a něžně mě přitiskne blíž k zábradlí, takže na něm visím jako bezvládná loutka.
Je to můj nejlepší kámoš. Právě teď. Za rok už spolu nebudeme mluvit.

"Naši jsou na noční, přijdou ráno... No, za chvilku," jakoby je tím podotknutím pozval dovnitř, ozvalo se zacinkání klíče a otevírání dveří.
"Co to je, Honzo?" mužský hlas tlumeně putuje malým pokojem až na balkón.
"Dobrý den," ozývají se nadšeně ostatní a představují se.
"Nemáte tu ještě něco?" pán domu zvedne prázdnou láhev vína a zrakem oskenuje etiketu, nakoukne hrdlem dovnitř, aby objevil poslední deci tekutiny.
"My už pudem, za chvíli máme školu. Ty jo, já mám asi kocovinu. Tam usnu," říká holka s rozcuchanými vlasy. Má růžovou mikinu a na pravém rameni nalepený nějaký sajrajt.
Začínám opět hluboce dýchat, teď opravdu nechci blejt.
"No, ještě jsem měl jedno v ledničce. Je pátek, tak co bych si nedal. Aspoň se mi bude dobře spát, že?" otec kámoše laškovně kroutí zátkou čerstvého vína.
Společnost mu evidentně nevadí.
"Hele a půjdeš se psem?"
"Jo, vezmu ji, až půjdu vyprovodit tuhle bandu," a opět mi kámoš zatřese s ramenem. K mému překvapení žaludek uklidnil tu Poseidonovu zlobu
a do křídové pleti se vrátilo trochu růže.

Z temné oblohy se nad nízkými městskými domy trhala tmavě modrá mračna, skrz ně potichu kráčel úsvit. Lemoval nebeskou vatu oranžovou linkou.
Dole na parkovišti osamělý tvor s kufříkem nastartoval auto a vycouval na hlavní třídu. Za tichými okny se pomalu rozsvěcuje.
Většina černých obdélníků ještě sladce spí.
Tahle noc nemohla být lepší.