Zápisky ze Střední II.

O buchtě
Buchta se nafoukla a zezlatověla. Třešně se ztrácely mezi kopečky těsta. Polkla jsem. Hle, vidím svou skrčenou postavičku v odrazu tmavé elektrické trouby. Koukám, jak koukám na kypějící buchtu. Ruce mám překřížené a v ústech mnoho slin bez chuti.
Ráno mě probral nepříjemný sen. Chtěla bych zrušit sny. Zrušit snění.
Buchta zívla, nafoukla se jako když protřepneš ubrus, a klesla. Usmála jsem se a kývla hlavou, zjevně ze zvyku dobrého rozpoložení.

Moje buchta, bublanina. Ty třešně jsem do těsta zasázela s ohromnou pečlivostí. Ještě jednou jsem se ohlédla na svítící čtverec elektrické trouby a odešla z kuchyně. Naši jsou v práci a já mám prázdniny.

Koukla jsem na třešeň. Červenala se až černala. Skromně jsem pohled odvrátila a šla se mrknout na marušku. Konopné aroma mi hnízdilo v nose.
"Ahoj, kamarádky," jemně jsem přejela konečky prstů rohy lístků.
"Rostete jak z vody," konstatovala jsem.
Mravenci.
...
Ach, já zapomněla, buchta! Se peče! Otočila jsem hlavu i s trupem, nohama a rukama a razila velké dlouhé kroky ke schůdkům.
Tam jsem skočila do rámu dveří a vlasy udělaly oblouk jako v reklamě na Head-and-shoulders.
Plovoučka se zavlnila. Mé kroky byly velké, to ano, ale za to pomalé, snově pomalé!
Vidím kouř, ach, buchto!
"NEEE!!!" křičím, taktéž zpomaleně a mířím do kuchyně.

Z klíčové dírky se utvořil malý komínek, z něhož se uvolňoval teplý tmavý dým. Jsem zde a otevírám. Trouba, blížím se k ní, slepě šmátrám, šlapu do psích misek. Mám je, rukavice, navlékám je na ruce a konečně můžu osvobodit svou buchtu.
Trouba se přede mnou otevřela a její kouř mě povalil na záď.
Buchta byla, pravda, trošku propečenější.
I tak den neztratil kouzlo, avšak otupěl. Prospal se, pročekal na... něco, co jsem sama nedokázala identifikovat.
Bylo mi smutno.

Pití
Větřík za oknem pofukoval, to on v noci třískal dveřmi.
Nebe je žluté, jako kocovina v očích.
Pruhovaný svetr se houpe jako mrtvola přejetá parním válcem, rukávy mu visí dolů, vzdává se.
Tak mě napadlo, že bychom mohli vyšplhat na dráty, kterých se tykadly dotýkají tramvaje.
Viděla jsem hnědou vlaštovku, asi kříženec.
Ty struny zní jak plechový buben, jo, musím je vyměnit, to si říkám asi dva roky, tak si to dneska zase připomínám.

Říkali jsme ji Gogo, jako z Tarantinova filmu. Patří ji vděk, takhle mě nikdo nedokázal opít, snad jen já samotná samu sebe.
Co by měl člověk udělat s výhrou, která se mu nad 10 000 zdaní, možná by ji nemusel přijmout.
Vsázeli jsme se, kdo tedy koho ojede. Nakonec nikdo nikoho neojel, snad mě /kolem 2 ráno/ kamion, či co...
Při tradičním večerním popíjení s kamarády, kdy se má mysl rozuzlovala a pohodlněla, zkoumala jsem etikety na láhvích rumu a sledovala tančící bílé záclony, které mě lákaly k sobě.
_____________________________________________
Mám v sobě pět téměř syrových vajíček. Cítím se divně.
Simsny dnes v bedně nedávali, internet a dotazy mě vycucly.
Pak, pak, pak, spánek, bylo ho málo.
Jen žvatlat jako miminko.
A Batman je opřen o stůl.
Solnička zůstala.
TV prázdná jako vždy, ale ta únava.
Kniha, nová!