Sen ve snu, ve snu

      "Hrabe ti?!" pokřikuje na kolemjdoucí a neuvědomuje si, že je v podivném obydlí, jež se skládá z barevných plechových odřezků. Každá místnost byla menší a menší. Tělo se muselo shrbovat, když postupovalo k možnému východu. Ve zdech byly díry velikosti okna, leč nedalo se jimi prolézt ven.
     "Copak nevíš, že mám klaustrofobii?!" chrčí, protože cítí, že se mu špatně dýchá. Zvuk vrzajícího plechu napomáhá vyčkávající panice.

Zastavil se, lapaje po dechu, a v okamžiku vytoužená vzpomínka z reálného světa mu rozsvitla mysl.
Musím se točit dokola. Musím se točit dokola a koukat na své prsty na nohou! Roztočil se tedy a snažil se soustředit na své prsty, jež se rozmazaly jako periferní pohled z rychle jedoucího auta. Točil se a mírně se mu zvedal žaludek. Cítil, že se pod ním hýbe celá země. Snový svět se začal bourat a jeho opěry už hlasitě praskaly. Točil se a nic se nedělo. Jediné, co procházelo změnou, bylo vnitřní pnutí v každé buňce jeho těla.
"Tak dělej!" zařval, ale hlas byl slabý, téměř neslyšný. Úsilí vydat ze sebe tak emotivní zvuk mu uřízlo kus energie, kterou potřeboval k pevnému soustředění na prsty u nohou. Točil se a najednou pocítil jemné zvedání. A probudil se. Rozhlédl se kolem s hrudníkem stále těžkým a snažil se popsat zvláštně nezúčastněným lidem, jak se právě vydral z těžkého snu. Něco tady ale nehrálo. Jakmile mu tato myšlenka proběhla hlavou, uslyšel opět zachvění zdí snového světa, který jej propustil pouze přes jednu bránu. Panika se už pomalu kradla do opět bezhlasného křiku.
Začal se znovu točit jako zběsilý. Jak to, že to nefunguje? Přestal na chvíli a slabým hlasem pomalu naléhal: "Probuď se, probuď se, probuď se!" Začal při tom skákat nahoru a dolů. I při tak prudkých pohybech cítil zvláštní paralýzu. Jako by se nemohl pohnout.
Probuď se, probuď se, probuď se!

       A pak se konečně probudil. Ležel ve své posteli, prudce dýchal a zíral do tmy. Chvíli ohmatával další z možných realit, jestli je to opravdu ta pravá. Vypadalo to, že ano. Absurdum zmizelo, zůstala pouze pachuť beznadějných tenat zamčených snů, žalářů noci, očistců mysli.

Takový sen ve snu, ve snu se mi zdál. Dnes v noci. Pocit, že jedinec nemá věci pod kontrolou, je velice běžný, ale v tom to případě byl extrémně silný. Jednu dobu jsem se pokoušela o lucidní snění a několikrát s úspěchem. Lucidní snění má své zvláštní a tajemné zákonitosti, které bůhvíproč velice efektivně fungují. Například točení se ve snu a zírání na své prsty u nohou. Tento čin však způsobuje efekt opačný - a to udržení se ve snu, i když už se tělo probouzí. Naopak pokud chci vědět, jestli se právě nacházím ve snu, musím se například podívat do zrcadla. Nikdy tam totiž neuvidím sebe. Další z možností je pokusit se něco ve snu přečíst. Nejde to. Písmena se rozpadnou, rozmažou, zmizí... Není mi jasné, kdo a jak na tyto techniky přišel, ale tajuplně fungují. Je možné, že každý prostor má svá vlastní pravidla. A pokud se tato pravidla naučíme a použijeme je v souladu s daným prostorem, prohlédneme skrz pevné zdi labyrintu našeho podvědomí.

Uvědomění si, že se člověk ocitl ve snu, je naprosto fascinující a tiše zlověstné. Najednou je ticho. Jako bychom nahlédli za oponu a uviděli kulisy a herce. Scénárista vás nehnutě pozoruje, vědom si částečné ztráty moci nad vaším snovým prožíváním. Vy scénáristu ale nevidíte. Je totiž všude kolem. Jako dech.
Jste na šachovnicovém poli, jste královna, někde před vámi je král.

Říkají, že tento život je taky sen. Ale delší. Reálnější. Smysluplnější. Říkají taky, že sny jsou dar. Přímý spoj s přeplněným podvědomím, jehož existenci každý den usilovně ignorujeme.

Podzim je mírně vlhký. Listí ještě úplně neopadlo. Ve vzduchu je kromě strachu a vzteku cítit taky naděje.