Šedý dům

              Už si nepamatuji, kdo navrhnul, abychom vstoupili do toho šedého betonového domu, ale jakmile se otevřely dveře, zahalila nás zvláštní tma. Ocitli jsme se v jedné místnosti, v níž byl rozestaven moderní nábytek, stůl, socha temného rytíře v téměř životní velikosti a jakási žena, jež nehnutě seděla u stolu. S námi do místnosti vlezl i pruh světla, který na okamžik osvětlil ponurý pokoj. Dveře se zavřely a obrysy pokoje opět potemněly.

             Žena byla starší, mlčela. Rozeznala jsem modrou barvu, jež lemovala všechen nábytek. Barva svítila. Pokoj se najednou rozjasnil, když žena zapnula barevná světýlka. Místnost najedou působila jako hráčské doupě. Modré pruhy přecházely do fialové a červené barvy. Vydechli jsme údivem. Kdosi pochválil výzdobu místnosti, velkou sběratelskou sochu netopýřího muže a další drobnosti na podsvícených poličkách. Pořád netuším, kde to jsme a proč je ponurý betonový barák uvnitř tak originální. Žena poděkuje a pokyne nám, abychom pokračovali dál do domu.
           "Tato místnost je pro mého syna. Je to umění. On umřel," konstatovala tichým smutkem a provázela nás dále do nitra betonové konstrukce. Prvotní obavy, že nás žena zamkne uvnitř tmavé místnosti, se rozplynuly, jakmile jsme vešli do působivého prostoru s vysokými stropy. Zřejmě jsme se nacházeli v obývacím pokoji. Byl světlý a velkolepý, s nádherným bílým stolem a rohovou sedací soupravou. Po stěnách byl uchycen nábytek z masivního dřeva. Skleněné vázy okouzlovaly svými kulatými tvary. Na zemi rostla jemná tráva a kousek dál šuměly malé ovocné stromy. Jak je to možné? Přemýšlím. Jak se tento malý šedý depresivní dům může uvnitř takto nafouknout a zvětšit? Vždyť je tady i louka, která jemně přechází v podlahy, stoly a luxusní kuchyň s bílým vybavením. Za loukou jsou dva kopce, zakrývající střechu dřevěné chatky. Pozoruji stěny, na nichž jsou pověšené barevné elektrické kytary, jejich lemování svítí modře. Jsou to unikátní kousky, jistě velmi drahé. Dojde nám, že ta žena je značně bohatá. Najednou nám rozkvetla před očima. Je ráda, že má společnost. Cítí se v tomto domě často sama, i když svět, který tajně skýtá tento dům, miluje.

            "Boží," promluví o živé zahradě kdosi z naší skupiny. Díváme se na strop. Jsou tam mraky, nekonečné nebe, a přece je tam strop. Nevysvětlitelný pocit volnosti tohoto domu se vlévá do každého z nás. Netuším, kolik nás je. Možná tři, čtyři. Nejsme tak důležití, jako tato žena, která na nás čekala ve tmě, v pokoji svého zesnulého syna, kterému zasvětila celý tento nádherný dům.
             "Jak vlastně zalíváte tu trávu, když tady neprší?" Ptám se ženy. Ta se usměje a přijde k dlouhému střešnímu oknu, jež jaksi zvláštně visí v prostoru.
             "Mám vlastní zavlažovací systém," řekla a začala pohybovat s částí rámu okna nahoru a dolů a po skle najednou stékala voda. Jemně vsakovala do řídkého trávníku. Hlína pila vodu a ve vzduchu zavoněla čerstvost.

             "Stromy letos málo plodí," řekla žena a ještě podotkla, že celý dům je naprosto soběstačný. Pozoruji zajímavé artefakty vystavené v poličkách pod širým nebem. Celý dům je jako proměnlivé umělecké dílo. Zeptám se ženy, jestli si to tady můžu vyfotit. Ano, odpoví. Bez váhání vytahuju mobil a hledím na realitu skrz obrazovku. Natáčím video, když procházím obývacím pokojem. Dostávám se k bílé pohovce, ale na displeji vidím, že na ní někdo leží. Je to její mrtvý syn. Je třpytivý. Když se znovu zadívám na pohovku, nevidím ho tam. Jeho existenci zachycuje pouze mobilní čočka. Na displeji leží syn na pohovce, pak zmizí a objeví se v křesle. Dívá se na mě nezúčastněným pohledem. Vyděsí mě to, přestanu natáčet a schovám mobil do kapsy. Žena pokyne ke stolu, kde na nás čeká oběd. Jídlo je čerstvé a voňavé.
              "Jsou to nejlepší ingredience z celého světa. Nechávám si je vozit. Tedy to, co si sama nevypěstuju," říká žena a dívá se na nás, jak hltáme vynikající jídlo.

              Žili jsme v tom domě tři měsíce. Nikdo nechtěl odejít. Každý večer jsme se dívali na strop, na němž se promítala noční obloha, galaxie a celý vesmír. Jednoho dne mě chtěli napadnout dva vlci. Čekali na mě na zahradě. Žena to viděla a zavolala na ně. Ve žlutých očích se jim zablesklo, otočili se a odešli do houštin. V tom okamžiku mě začalo svírat silné nutkání odejít. Byl čas. Ostatní z naší skupiny měli mlhavé tváře i zamlženou mysl. Každý den vykonávali stejné činnosti, které jim umožňovaly příjemné plynutí bezstarostného nicnedělání. Neposlouchali mě. Jejich tváře byly rozmazané. Nepoznávám je. 
            Další den na mě opět čekali dva vlci. Žluté oči jim svítily ve tmě. Svaly měli napnuté k útoku, ale nehýbali se. Sledovali mě. Věděli, že přijdu na své oblíbené místo na zahradě. Strop už tam byl téměř neviditelný a volně přecházel do temné noční oblohy. Čekám, jestli žena opět zavolá na vlky. Ticho. Vlci čekají. Já stojím na půli cesty a vím, že musím odejít.

            Když jsem zavírala dveře šedého domu a vycházela ven na známou cestu, kterou jsem už tak dlouho neviděla, dům působil tak malý a škaredý. Jak se do něj všechno mohlo vlézt? Když jsem znovu vzala za klidu, abych se ještě jednou ujistila, jak je uvnitř velkolepý a krásný, bylo zamčeno.

_______________________________________________________________

           Toto byl sen, který se mi zdál dnešní noc. Byl tak detailní, že mi po probuzení zněl v hlavě jasný rozkaz - zapsat si jej a nezapomenout. Vydala jsem se do koupelny, rozsvítila v šeru brzkého rána, sedla si na zem k vaně a zapisovala tužkou do černého bloku rozespalým škrabopisem dějství snu. Nakreslila jsem i rychlou skicu ženy, která ukazuje, jak z okna získává vodu na zavlažování. Nakreslila jsem i tvar elektrické kytary, která visela na stěně a barevně svítila. Ptáci řvali, vítali východ slunce a ve mně pořád přetrvával ten silný pocit z toho zvláštního světa. Tak reálný a absurdní zároveň. Jako při čtení Plukovníkovy fotografie od Ionesca, i tentokrát mi cizí svět byl zvláštně povědomý a absurdita mi připadala naprosto normální. A jako při čtení Sto roků Samoty od Marqeuéze, kdy podivná přítomnost zesnulých duší kolorovala běžný život velké rodinné ságy a nikomu to nepřišlo sakra divné. Anebo to absurdní podání Kafkovy Proměny, kde se střetává drastická změna reality s touhou pokračovat v každodenní všednosti, v níž muž, proměněn v brouka, se i nadále snaží dostat do práce a nechápe, proč jej rodina zamkla v pokoji a děsí se ho. Popis snu je vždy kostrbatý, pokud se snažím popsat jej lineárně, jak probíhal v mé hlavě. A proto, milý návštěvníku, měj se mnou pochopení.