SCI-FI

     "Dostaň mě odsud," zašeptal, když se snažil vyprostit zaklíněné rameno vytočením trupu na druhou stranu. Tiše přitom syčel. Modré šmouhy zářícího světla pronikaly skrz mezírky kamenného portálu a zkrouceného Vincentova těla.

     "Já to říkám pořád, že potřebujem nějakou lepší navigaci mezi světy. Už mě to nebaví. Minule jsem skoro ohluchl," sáhl si na chlupaté uši a promnul si je jako unavené spánky. Vincentovi nevěnoval pozornost, soustředil se na podivný nápis v čele portálu.
     "No tak dělej něco! Mám pocit, že mi to utrhne prdel! Zatáhni mě za ruku!" Vincent prskal vzteky, snažíce se vyloupnout rameno i s kusem zad ze stále se zmenšujícího portálu. Modrého záření ubývalo, když se mezírky zaplňovaly tělesnou hmotou Vincenta. Jeho pes Paul, dvounožec, připomínající spíše vlkodlaka, nezúčastněně hleděl na plochu svého zápěstí a projížděl mapy. Ty se proplétaly ve zlatých spirálách a blikaly, když byly nejblíže jejich pozici.
     "Tyhle mezigalaktické křižovatky navrhovali snad úplní idioti, přestoupili jsme špatně. Jsme v Kupoli..." Paul se podrbal na hrudi a dál civěl na zářící destičku s pohyblivými liniemi. Vincent hluboce dýchal, jak mu kamenná zídka prastarého portálu stlačovala vnitřnosti. 
     "Paule, do prdele, nečum do tý zasraný mapy a natáhni tu svojí chlupatou hnátu a vytáhni mě odsud!" Vincent dštil slova v hrozivé tichosti, jelikož jeho stlačené plíce nemohly nabrat dostatek vzduchu. Paul se přestal koukat na zápěstí, jenom s ním švihnul a modrá ploška zmizela. Pak se zapřel dlouhými končetinami o skalnatou půdu a chytil Vincentovu volnou ruku. Tahal a při tom oba funěli. Kousek opracovaného kamene portálu se odlomil a dal tak průchod zaklíněnému ramenu. Vincent se vrhem položil na zem, i když mu paži stále svíral jeho pes.
     "Tos mě nemohl víc držet, sakra?!" zabručel a koukal na Paula, jak si oblizuje čumák.
     "Moje motorické schopnosti nejsou tak dokonalé jako u lidí, ty látky pořád nezabírají," podotknul Paul a pomohl Vincentovi zpět na nohy. Ten si oprášil kalhoty a rozhlídnul se kolem. Kromě nehybného uspořádání modrých světel na růžové obloze a skalnatých monumentů neviděl nic zvláštního. Skály vypadaly jako obří pazourky, podobné už ale viděl u Věže. Podíval se na Paula, který už zase projížděl pohyblivé struny vesmírných cest.
     "Víš, kdysi měli lidi psy více rádi..." utrousil Vincent, když si mnul zhmožděné rameno.
     "Jo a psi měli taky ocasy..." pronesl netečně chlupatý Paul. Poté drápem vytáhl jednu z cest jako zlatou nit a ukázal ji Vincentovi. 
     "To je ono, tady jsme měli být... Musíme se vrátit na můstek a docestovat sem," zlatá struna se otočila mávnutím chlupaté ruky. Vincent si sedl na zem, opřel si ruce o kolena a zahleděl se na pohaslý portál s nesrozumitelnými znaky. Vedle nich ale byla rytina připomínající hlavu želvy. Její vyobrazení ale bylo narušeno odštípnutým kouskem, který se lesknul v prašné půdě velmi špatně zmapované stanice.
     "Musíme počkat, zavřelo se to... A to jsme v takový prdeli..." těžký povzdech se nesl tichem. Vincent se zadíval na skály. Bylo teplo. Vzduch byl nabitý elektřinou. Bezvětří slabě šumělo. Paul si sedl vedle něj, větřil, analyzoval prostředí.
     "Máme dvacet devět minut," řekl a poukázal na kamenný portál. Pak otočil svou velkou chlupatou hlavu k Vincentovi a usmál se na něj. Vincent se proti své vůli usmál taky, zakroutil nevěřícně hlavou. Nemohl si pomoct, psy prostě zbožňoval.

Dodatek 1. | dopisuju tenhle podivný text, trochu se vsakuju do načatého příběhu, který je jen nesouvislým asociačním spojením věcí, jež jsem tento den dělala tak nějak lámavě. Vedle sebe mám rozečteného Kinga - Pod kupolí. Před chvílí jsem dohrála hru, v níž se cestovalo do různých světů pomocí světelných portálů. Přestupy byly děsně otravné a zdlouhavé... A taky nesrozumitelné. V jednom z těch domácích světů byla obří želva, na které rostly stromy. Sloužila jako dům čarodějky. Byla živá. 
A z červí díry youtube světa ke mně promlouval člověk, jenž se snažil objasnit, proč mámě radši zvířata než lidi. Byl docela vtipnej, ale neřekl tu zásadní věc, na kterou jsem čekala... |

Dodatek 2. | v knihkupectví procházím kolem novinek a vidím tam černou tlustou knihu. Vezmu jí a listuju zhruba na konec. Je tam otisknutá moje báseň. Trochu se nadmu něčím mezi pýchou, hrdostí a radostí. Je to taková čtvrtka snu, splněného snu. Mít v knihkupectví vydanou knihu, projít se kolem ní, vidět tam svoje jméno, vzít ji do ruky, ukázat ji prodavačce a říct, že to jsem já... Trochu blbý, já vím... Ten pocit mám i teď, koukám na svou báseň, a když ucítím pohled kluka, který zde zjevně pracuje (podle modré vesty), chci se k němu rozejít a ukázat mu text se zapíchnutým prstem do stránky, jako když dítě ukazuje svou urputnou čmáranici nepřítomnému pohledu rodičů. Samozřejmě to neudělám, odložím knížku zpět do regálu a odejdu pryč. |