Město

Rozpálené chodníky rozvlnily obzor optickým klamem a tramvaj se netvářila, že nám zastaví, když jsme přebíhali cestu. Dveře obchůdků byly otevřené a vítaly hosty. Do jednoho jsme vlezli a zamířili ke chlaďáku. Vytáhli jsme dva nápoje různých barev a šli ke kase. Žena za pultem byla očividně unavená z předstírání, že má cizí lidi v oblibě a bez jediného slova napípla ceny studeného pití. Jediné, co z ní vyšlo, byla konečná suma k placení. Otevřela jsem peněženku a prohrabovala se v drobných. 

          Nápoje už cinkaly v mém baťůžku, chyběla jen tradiční pizza před kostelem, zírání na zavřené divadlo a komentování procházejících exemplářů. Lidi nosili samolibé výrazy a ve vzduchu bylo cosi optimistického. Počasí bylo příznivé průměrnému lidskému tělu. Postranní uličky centra města byly poměrně prázdné. Když už jimi někdo procházel, střetl se s našimi pohledy v příjemném porozumění, kdy méně je více. 

         Pizzař vypadal unavený. Hodila jsem do placu otázku, jestli se má, odvětil, že je horko jak cyp. Což bylo. Počkali jsme venku. V rámu dveří jsme řešili neodbytné téma opravdu teplého počasí, když kolem mně prošla známá tvář. Zprvu mi nedošlo, koho vlastně vidím. Na vteřinu ono zmatení vypadalo vzájemně. Tu holku znám moc dobře, i když ji vlastně vůbec neznám. Vysoukala jsem ze sebe pozdrav a přemýšlela, jestli ještě nadhodit nějakou tu trapnou frázi, když se lidi prostě potkají. Nenadhodila, a tak jsme se vrátili k duchaplnému tématu opravdu dusného počasí. 
Čekali jsme na pizzu u malého stolku a za chvíli se připotácel chlápek žádající o pár drobáků. Už jsem ho potkala. Tentokrát měl jiný příběh a taky více promile. Nechtělo se mu odejít. Koukal na mince v dlani a zkoušel přetáhnout hranici dojemného příběhu. Pak se otočil a odkráčel. Ještě dozníval jeho hlas, když se ptal kolemjdoucího na totéž, co nás. Ten podnapilý žebrající chlápek byl jiný v tom, že byl inteligentní. 

       Když před nás položil dvě horké pizzy v papírové krabici, rozšířily se nám zorničky. Poděkovali jsme a vstali. Koukla jsem na holku, která seděla za námi a chtěla tedy cosi říct, něco víc než ahoj, a tak jsem řekla: "ahoj, měj se." Bylo mi líto nechat ten podivný moment viset ve vzduchoprázdnu, ale komunikační konfrontace nikdy nebyla mou silnou stránkou. 
      Vyšli jsme ke kostelu, sedli si na schody a otevřeli víko krabice. Pizza byla tak horká, že jsme museli chvíli počkat. Zasyčely studené drinky a já na okamžik přemýšlela, jestli tu holku ještě potkám. A že ji asi potkat chci.

         Kouřová clona vodní dýmky stoupala k ulepenému stropu místního baru. Z reprobeden se linula ničivá smyčka neúnosného koupákového techna. Plíce nejsou zvyklé na kouř, a tak se mi mírně motá hlava, když vstáváme od stolu. 
Noc je teplá, voní mastným fastfoodem. Ulice se zaplňuje modelovými postavami, téměř přízračnými. Je to jako dívat se na film, který není podle mého gusta, ale zároveň mě fascinuje. 
Architektura nás nese uličkami vpřed. Pouliční lampy osvětlují reliéfní křivky starých budov, plakátové reklamy na nejnovější filmy, prázdné parkoviště, tmavé galerie, tiché výlohy zavřených obchodů. 

        "Nechceš si zajezdit?" ptám se a vytahuju z kufru skateboard. 
        "Tak jo," říká Schreiber, ale nikdy předtím na tom nestál. Stoupnu si na desku a předvedu svůj neumělý prkenný styl jízdy. Zkouším olíčko, ale spadnou mi brýle na zem. Omlouvám svůj nezdar odůvodněním, že se ještě učím. Schreiber se směje. Stoupá si na skate, pravou nohu položí až příliš dopředu a rozjede se tak vehementně, až jsem v oné vteřině nedokázala identifikovat, jestli vyletěl do vzduchu první skate nebo jeho nohy. Schrebier se octnul v pozici, jako by skákal šipku do bazénu a snažil se odstrčit rukama blížící se vodu. Poskládal se na parkoviště jako pavouk a dlaně si ostrouhal o drsný asfalt. Instinktivně jsem jako první běžela za rozjetým boardem, aby neskončil uprostřed silnice. Špička skateu se odštěpila.
       "No ty vole!" říkám a prohlížím si prkno ze všech stran.
       "Já vím... Ale jsem v pohodě. Nic zlomenýho nemám. Asi..." Schreiber se díval na cáry kůže, které odkrývaly drobný štěrk v kapičkách krve. 

        Spící město je kouzelné. Stejně jako město, které se právě probouzí. Je prázdné, ale za zdmi dýchají životy. Semafory blikají oranžově. Pravidla se mírně uvolnila. Na chvíli. Nikde nikdo. Platan šumí nad prázdným parkovištěm. Lístky vrhají pohyblivé stíny. Nebe je podivně rudé. Sálá světlo z vyhasínajícího města. Možná je nad hlavou nějaká vesmírná tatranka, možná taky ne. Vláha noci se dostává do nozder jako omamný parfém. Na zdi přilehlé galerie je namalován motiv s uměleckými ambicemi krajního minimalismu. Přes něj je sprejem nastříkán nápis No Art Bitch!