Magic Shrooms

            Vůně jarního lesa je hutná. Čerstvá zeleň sytí roztažené zorničky. Jemné chmýří vlásečné trávy utváří vlny v mírném větru. Vlní se okolo temných dubů a hravě lechtá jejich tvrdou kůru.
Mlčky pozorujeme prošlapanou stezku pod nohama a míříme na známé místo, kytaru na rameni, batoh plný překvapení a dvě balené vody v zásobě.

     "Máš zápalky? Nebo zapalovač?" ptá se Dany, když prokopává klackem zasypané ohniště.
     "Mám zápalky," řeknu a hodím je směrem k připravovanému ohništi. Rozhlédnu se kolem místa, kde jsme jako děti trávily hromady času. Les zarostl v jungli popínavých rostlin, mladých bříz, drobných dubů a vysokých ostružin. Místo, kde bylo vykopané ohniště, kdysi definovaly čtyři pevné stromy a na nich vyrobený jakýsi posed z přibitých dřevěných desek. Měl to být bunkr, nízký dům na stromě, avšak s našimi omezenými tesařskými znalostmi jsme docílili pouze jakési vícestranné lavičky a děravých stěn po stranách čtvercového půdorysu. Ty stromy před pár lety pokácel vlastník lesa. Udělal tak světlé lysiny v místech našeho dětství. Les se ale s patřičnou rychlostí aklimatizoval v nových podmínkách a jal se převratně vyplňovat chybějící porosty.

      Je jaro, teplo, ale v noci bude chladno. Položila jsem kytaru v obalu na zem, udělala malou lavičku z několika dlouhých větví a vyčistila od vysoké trávy místo, kde budeme sedět. Dany ještě pořád vyhrabávala klackem listí z hlubokého ohniště. Měla na sobě široké orientální kalhoty s barevnými vzory, batikované tílko a na každé ruce hromadu korálků. Vlasy jí padaly do čela, když byla shrbená nad hlubší a hlubší jámou. Já jsem využila denního světla a šla se poohlédnout po dřevě do chystajícího se ohně. Kousek od ohniště si kdosi nanosil pěkně velké kousky větví na jednu hromadu. Byly to vesměs popadané břízy. Pár jsem jich odtáhla k ohništi. Dany mezitím už rozdělávala oheň. Začal jemně praskat a doutnat, než se ustálil ve své ohraničené síle. Nakonec jsem dotáhla úplně všechny klacky z nalezené hromady. Ve tmě se totiž těžko hledá, a když se les ponoří do šedých tónů s černými pařáty mihotajících se stínů, nikomu se nechce bojovně hledat další dřevo k udržování ohně v temných zákoutích hustého lesa.

      Tma pokročila, obloha se zbarvila do tmavě modré a objevila se první hvězda Severka. Měsíc byl ve tvaru úzkého srpu, ale impulzivně svítil jako během úplňku. Tato lesní seance vznikla spontánně, když jsme s Dany procházely kolem rybníku, sedly si do trávy, pily nealko pivo a povídaly si o všem možném.
      "Dneska by byl ideální den na to udělat v lese oheň. A dát si houby..." řekla jsem na půl v žertu. Dany se rozšířily oči, vstala a řekla: "Tak to udělejme. Dneska. Sejdeme se v sedm hodin na našem místě v lese. Vezmem deky, nějaké jídlo a ty tvoje lysohlávky." Její přesvědčení bylo tak pevné a jasné, že mi nezbylo nic jiného, než zahodit všechny obavy a souhlasit.

      Oheň praská, přikládáme větší klacky a utváříme tím širší okruh světla kolem nás. Sedím na své provizorní lavičce z pokroucených kulatin. Štípou mě oči, protože dým z kouře se stáčí mým směrem, kamkoliv uhnu. Budu úplně vyuzená. Vytahuju z pouzdra kytaru a zahraju pár tónů. Dany vezme šamanský buben a bubnuje jakési rituální sekvence podle videa z youtube na mobilu k zahnání zlých duchů.
"Za chvíli mi zdechne baterka, ale chci ten rituál dokončit. Vím, že je to kravina, ale fakt to funguje. Navíc si budeme dávat houby a ty otvírají brány do různých světů, proto si to tady musíme ochránit."
Dál bubnuje sekvence, chodí kolem ohně s přivřenýma očima a buší paličkou do blány bubnu.
Já si brnkám na kytaru a snažím se nemít strach z tmy, která nás zahalila, z duchařských historek a otevírajících se bran jiných dimenzí.
      Bum bum bum, bum bum... Rituál je dokončen. Oheň osvětluje naše obrysy, leč ztěžuje naše vidění do tmy. Možná nás sledují nějaké oči, ale je mi to teď jedno. Hraju si se strachem jako s kytarou. Pomalu ho vypouštím. Vytahuju papírový sáček s magickými houbami.
      "Jeden gram pro mírný stav," říkám a rozděluju houby. Nemám s tím moc zkušeností, proto jsem opatrná a beru si radši menší množství. Dany sebere celou hrst a hned polkne.
      "Ty jo, brzdi trochu! Nevím, jak silné budou. Radši pomalu..." slyším se, jak už zbytečně dokončuju větu. Dany se pousměje a napije se vody. Mám s sebou i čokoládu jako záchrannou páku od badtripu. Polknu houbičky a oddávám se v duchu jejich magické síle. Nemám žádný konkrétní záměr v mysli. Naučte mě něco, říkám si. Hraju melodie na kytaru a zavírám oči. Les šumí, měsíc svítí a po chvíli se dostaví mírné chvění buněk a mravenčení v žilách. Mírný stav změněného vědomí odhrnuje závěs velice neznatelně. Znám Dany a vím, že její škodolibá záliba spočívá ve strašení.
Dany se najednou zadívá do tmy za místo, kde sedím.
      "Ty vole, vidíš ty oči?" řekne a já ty svoje protočím.
      "Ne, nevidím a ani mě to nezajímá," řeknu s mírnou iritací. Snažím se nořit do hipísácké chvilky barevné poezie harmonické lásky ke všemu okolo a nechci svou napjatou mysl máčet v iracionálním strachu bujaré fantazie.
      "Ne, fakt... Jsou tam dvě oči, koukají na nás a přibližujou se!" Dany to říká klidně, ale s intenzitou v hlase. Nenechávám se vyvést z míry. Ne teď. Říkám si, že jestli na nás něco kouká, bude to zvíře a zvíře se obvykle bojí. Může to být liška. Ta je neškodná. Ale může mít vzteklinu. V hlavě se mi odehrává krátký scénář, kdy z temnoty vyskočí zrzavý kočkopes s pěnou u huby a já popadnu klacek, abych se bránila. Ne, budu se muset bránit kytarou, kterou mám v ruce. To bude nejrychlejší způsob. Dany pořád kouká do tmy a zopakuje, že ty oči stále vidí.
      "Ty vole, tak buď mám už haldy, anebo tam fakt něco je. Podívej se! Jde to k nám!"
S odporem se zadívám do tmy za sebe, cítím ten chlad, když se odvrátím od ohně. Nejprve nevidím nic, až pak měsíc osvětlí linie stromů. Dívám se přesně tam, kde Dany ukazuje prstem. Nic tam není. Mžourám oči a jsem připravená uzřít dvě přibližující se tečky. Nic.
      "Nic tam není, máš haldy... Nebo to jsou světla domů u cesty..." mírně zpruzeně odpovídám a sedám si k ohni. Vyhrávání melodií na kytaru mě uklidňuje. Pokud nás něco napadne, aspoň před tím uslyšíme klasické rokové balady. Dany si sedne naproti mně a zanechá duchařiny. Přiloží pár klacků do ohně. Dým mě opět zaštípá v očích. Do ticha se vkrade zvuk. Tentokrát je to opravdu zvíře. Leze k ohni. Bude to malé zvíře, ale dělá příliš mnoho hluku. Možná ježek nebo lasička... Kytaru mám nachystanou k nápřahu, kdyby najednou zběsilé vzteklé zvíře skočilo a zaútočilo. Vzteklý ježek jako dikobraz letící vzduchem se svými jedovatými ostny. Stisknu kytaru. Divím se, že se to zvíře nebojí ohně. Nás. Možná cítí jídlo. Je to jasný! Vzteklá liška! Už jí kape pěna z tlamy, když se krčí v hustém křoví a míří na tepnu poodhaleného krku. Krví podlité oči ji svítí ve tmě a přibližují se s jemným vrčením...
      "Tak co, už ti to najelo? Vypadáš úplně normálně," říká Dany a mírně se baví, když vidí můj vytřeštěný pohled do tmy.
      "Slyšíš to zvíře? Co to může být? Že se to vůbec nebojí!"
      "To jsou ti hraboši, jdou si pro ty kousky chleba, co jsi tu nechala..." Dany má v identifikaci neznámého tvora jasno. Uvědomuju si, že můj stav může být poněkud zabrzděn nucenou střízlivostí za stavu výjimečných okolností jako je tato.
      "Já jsem v pohodě, asi jsem si toho dala málo. Rozhodně míň, než ty..." říkám a Dany se uchechtne. Pak se znovu zadívá do tmy a nevěřícně zakroutí hlavou.
       "No ale fakt, zas tam jsou ty oči. To není možné! Podívej se!" přiblíží sek místu, kde mají ty takzvané světlé tečky být. Já zarytě sedím a odmítám svůj rozpálený obličej odvracet od teplého ohně a mžourat do tmy a hnojit tak paranoiu, jež jemně klepe na dveře.
      "Hele, mě je úplně u prdele, co tam jako má být. Nic tam není a přestaň mě už strašit!" rozlíceně si dupnu jak malé děcko. Začnu hrát na kytaru, protože to šumivé ticho lesa je opravdu děsivé. Najednou se ozvou ptáci. Je jedenáct pryč. Dany se podiví, jak to, že v noci zpívají ptáci? Dokonce kosi?
      "Myslíš, že je možný, abysme měly stejný stav?" ptám se Dany a ta se rozesměje.
      "Jakože obě slyšíme zpěv ptáků uprostřed noci v lese?"
      "Jo..."
      "Já nevím, ale je to hodně divné..."

      Měsíční srpek se posouvá dál od našeho lesního posedu. Ptáci utichli, zvíře odešlo, dvě světlé tečky ve tmě zhasly. Náš hovor se prohloubil, zklidnil, nasměroval se k Luně, malému štěňátku, které Dany zachránila v cizím státě, aby o něj mohla přijít v tom našem. Luna je pohřbená v tomto lese, na jeho konci u obřího buku, kterému říkáme Gandalf. Když Dany odjela pryč, Luna, která si na ni vytvořila poměrně rychle závislost, utekla otevřenou brankou na cestu. Srazilo ji auto. Dany se zlomil hlas, když jsme o ní začaly mluvit. Stekly jí slzy po tváři.
      "Do prdele, a to jsem myslela, že už to mám vyřešené," popotáhla. V mihotavých světlostínech se jí ve tváři zračily výčitky svědomí. Kdyby neodjela, Luna by neutekla. Luna by žila. Bylo to drobné nebojácné štěňátko s bílou náprsenkou. Rychle si utvořila své teritorium, jímž byla Dany. Kamkoliv se Dany hnula, Luna utíkala za ní. Pouliční nalezenec, jenž loudil zbytky jídla po turistech, najednou našel domov, leč krátký.

      Slzy pomalu usychaly. Dany se pousmála a řeka: "Ty houby jsou fakt dobrý učitel."
Ve tvářích se jí vytvořily klasické dolíčky, smířlivý zastřený pohled do plápolajícího ohně. Mírně zafoukalo, větvě se objaly a opět odtáhly. Bylo v tom šumění lesa snad slyšet psí štěkání? Nezřetelné zvuky si hrály s naší imaginací a tkaly tapisérie obrazů, které byly i v noci sytě barevné.
Oheň pomalu vyhasínal, byl čas jít domů, osprchovat se a zabořit se do měkké postele. Vylily jsme zbývající vodu do ohně a zahrabaly jej hlínou.
      "Dělej to pořádně, nechci ráno zjistit ze zpráv, že jsme podpálily les..."
Schovala jsem kytaru do obalu a svítila baterkou v mobilu na bundu, kterou jsem si pověsila na větev stromu. Po rukávu slezl pavouk. Přejel mi mráz po zádech. Bundu jsem protřepala a štítivě si ji oblékla.
      "Jestli tam uvnitř bude nějaký pavouk, tak tu bundu házím do ohně..." konstatuju a myslím to naprosto vážně. Svědí mě celé tělo. Neviditelný hmyz se lepí na zpocenu pokožku. Oheň je uhašený, my balíme věci a chystáme se k odchodu. Jdu jako první hustým porostem a svítím na cestu mobilem. Je lepší jít první. Ten, kdo je vzadu, může docela snadno zmizet. Tedy aspoň takto je to líčeno v průměrném americkém filmu.

      Vyjdeme konečně na louku a procitneme do většího světla. Vysoká tráva je mokrá. Stromy dýchají, stáčí se jim listy v jakési neslyšné melodii. Každá větev se kroutí jako v kaleidoskopickém obrazci. Rostliny se po mě téměř natahují, jako by mi chtěly sdělit, že jsou živé a tyto evidentní pohyby jsou pro ně denní realitou. Pouze já svým lidským zrakem vidím onu statickou část neměnných rostlin, neuvědomujíc si, že právě toto může být fasáda, jež skrývá jinou pravdu.
Větvě se proplétají jako hadi. Dřevo se s nádechem zvětší jako lidský hrudník a pak se s výdechem opět zmenší. Znovu a znovu. Pomalu dýchají a natahují se ke mně. V duchu si říkám "Tak mi něco povězte, rostliny." Ony odvětí: "Však se koukej."