Hora

18.02.2018

2015

Vodopád. Pod ním hlubina s modrozelenou vodou. Ostří skalnatých balvanů se v ploškách leskne, když paprsek slunce, jako řez hustým těstem, padá na jejich proměnlivou geometrii. Sundávám si páskové sandály a stoupám do vody řeckých bohů. Skrz ústa se mi prodere překvapený sykot. Je tak ledová, až mi tupá bolest střílí přímo do míst třetího oka. Nedokážu v ní vydržet ani deset sekund. Vylézám ven na ostré kameny a snažím se dlaněmi ohřát promrzlé nohy, žíly, krev, buňky. Ostatní se koupou. Odvážně skáčou do modrozelené hlubiny, a já se cítím značně zahanbeně, leč nedávám to znát. Sundávám si tílko a kraťasy. Pomalu našlapuju na řasou pokryté kameny a rozhlížím se po pohlednicových obrazech divoké přírody. Jsme tu sami. 
Olympus.

"Pojď do vody."
"Ani za nic," říkám, leč v dalším okamžiku mi noha ujíždí po kluzkém kameni a já celým svým rozžhaveným tělem padám do chřtánu zosobnělého ledu. Voda mě uvítala ostrým řezavým sevřením, plíce se stáhly při prvním tempu roztažených paží. Při druhém tempu se kůže nadechla vody a napumpovala ji euforickými endorfiny. Bože, tohle je boží. Boží voda.
V okamžiku, kdy bodné rány ledové vody ustaly, setrvávám v ní.
Když vylézám ven, má zhýčkaná princeznovská chodila už neúpí, když našlapují na tvrdé hrany skalnatého těla. Skáču po kamenných ohbích jako zvíře, s přirozenou lehkostí, bezbolestně, beze strachu z hadů a toho věčného-suchého-ostnatého-bodavého-řeckého houští, jež přirozeně pokrývá sluncem vyprahlou půdu. Mám zvláštní jistotu, sílu v rukách a nohách, tělo s pružností gumového panáka, a s ní obratně dobývám bujará skaliska a hluboké propasti, z nichž jemně vane temný chlad.
Skáču z velkých výšek a pád na holá chodidla zmírňuji přidřepnutím, vše provádím intuitivně, s atletickou přesností. Vrhám se do oněch hlubin, prolézám škvírami, jako by mé tělo bylo tekuté. Je mi blaze. Něco na tomhle místě je. Něco zvláštního.
Mračna se v jednu chvíli nakupila do zácpy jakési nebeské křižovatky, uvrhla tím stín. Pár lidských hlav se zalesklo potem, když se zaklonilo k zastíněnému slunci. Zvedl se vítr a přinesl slanost nedalekého moře.
A ticho, které utlumilo i hlasité chřastění cvrčků. Čas ztratil v prostoru význam.
Blíží se bouřka. Tmavě modré mraky se v horizontu pojí s mořem v jemný přechod. Vše tichne, jen ty mraky tam tak hrozivě stojí a tmavnou.


© 2023 Ei /www.eiart.cz/ všechna práva vyhrazena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky