Holubi

Dávám si pozor, abych nestoupla na žádný hrob. Nechci rozzlobit duchy. A taky nechci, aby se kámen pod mojí tíhou pohnul a umožnil tak přes škvíru uniknout doušku mrtvolného pachu.
Raději zabořím hlavu jako želva do tlusté šály, kterou mám pečlivě omotanou kolem krku. 
Můj nos se přilepí k vlně a vdechne sladkou aviváž.
Je tady však jedna či dvě věci, na které se těším.
Je zde socha ukřižovaného Ježíše s pozlaceným povrchem. Líbí se mi jeho tělo, jeho svaly, žebra, probodnuté dlaně a chodidla.
Líbí se mi jeho klidný výraz. Sáhla bych si na něj, na ty svaly, na jeho napjaté tělo. A taky to dělám.
Studený kov se na chvíli spojí s mými prsty, kterými zkoumám křivky božího syna.
Z trnové koruny mu stékají po tváři čtyři vzorné kapky krve. Linie odhalených kyčlí končí hluboko a je překrytá kusem bílého hadru.
Pak jsou tady hrdličky. Já jim říkám holubi. Vidím jejich bílá tělíčka na hraně vztyčeného kamene jistého hrobu. Musím se proplést v úzkých uličkách, než se k hrdličkám dostanu. 
Jsou z kamene, jsou těžké, vím to, máme je doma. Často si s nimi hraju.
Jedna hrdlička je mrtvá, hlavu má svěšenou dolů a druhá ji oplakává. Hraju si s nimi na smrt.

Učitel estetiky umění vypráví příběh o jisté ženě, snad kritičce umění, kterážto nejdříve šokovaná vystaveným uměleckým dílem - uříznutou hlavou koně v plném stádiu rozkladu - posléze objevuje krásu v onom hrůzném vyobrazení. Byla doslova unešená.
Je to tedy zřejmě o úhlu pohledu, odpovídám si, když se ptám, proč se smrt vyobrazuje v tak brutálním výjevu, útočícím na všechny lidské smysly. Červi zkroucení v neústupném tanci, tlející maso osazené bzukotem černých much a příšerný pach, který obrací i nesilnější žaludky. 
Proč tak tvrdě? Proč tak hnusně?
Proč se tělo nepromění v modrého motýla, který nám v posledním rozloučení sedne na nos, a pak uletí do paprsků slunce jako Ikarus? Je to zřejmě úhlem pohledu. Skáču přes kaluže, mám pěkné boty, protože na hřbitov se chodí v pěkném oděvu, aby ostatní smutně vzpomínající nebyli uvrženi v rozpak nepříjemnosti. 
Kaluž je mnohem lepší než hrob. U kaluže nikdo neroní slanou vodu z koutku očí.
Kaluž je jako oceán, v němž milióny mikroorganismů plní svou úlohu života a já, malý Poseidon, je můžu svou pěknou botou rozptýlit do schémat chaosu. Jak rychle se ale kaluž a život v ní zase uklidní. Jak rychle se kruhy na hladině stáhnou k sobě, až zmizí úplně.

Otáčím se a vidím stovky červených světýlek, plápolajících nad architekturou hrobů. Je tma, hřbitov je prázdný, ale teprve teď vypadá, jako by ožil. Světla vrhají vysoké stíny na náhrobní desky. Rozepjaté kříže jako postavy poskakují sem tam.
Ševelící stromy se k sobě nahýbají. Přitáhnu si čepku těsně nad oči, ruce zavrtám hlouběji do kapes a mé kroky zrychlí.