1.

     Držely se za ruce a řekly si, že se už nikdy nepustí. Mokrý svetr ztěžknul na ramenou a lepil se k pokožce, přesto Al usilovně svírala hubené ruce své kamarádky, jejíž pohled se rychle vyprazdňoval. Jmenovala se Beka, hrudník měla propadlý a tam, kde měl chránit orgány chrám žeber, zela díra plačící krev.

     Na cestě nikdo nebyl, jen čáry prudkého deště šrafovaly okolí do šeda. Obrysy se ztrácely a kdesi v dáli mohly být stromy. Beka ležela na zádech a pomalu oddechovala. Tvář ji kropil permanentní déšť a vtékal jí do otevřených očí, které už neměly sílu se zavřít. Al pustila její chabnoucí ruce, když si všimla modrých světel za svými zády. Přicházely dvě osoby s nosítky a za nimi ještě pospíchala jedna s kufříkem. Během minuty se počet osob ještě zvýšil a Al v hlavě tříštily jejich hlasité dotazy. Někdo ji odtáhnul pryč a posadil do dodávky. Zabalil jí do deky, zavřel dveře a zmizel. Nastalo ticho, jen déšť bubnoval na střechu auta. Nebyla jí zima, necítila nic, avšak třas se zmocnil jejího těla nekontrolovatelným způsobem. Silný tlukot srdce narušoval šum, jenž se přelil přes mdlou mysl. Al sledovala přes okno dodávky, jak záchranáři prohmatávají ležící Beku. V podřepu ji obklíčili a jali se vykonávat rutinní schéma své práce. Byli rychlí a věděli, co dělají. Beka mírně pohnula levou nohou. Více z ní vidět nešlo. Louže krve se rozmělňovala z plačícího nebe v lesklém asfaltu. Al měla pocit, že se nachází v jakémsi bezčasí. Pozorovala vše naprosto zpomaleně. Tak to bývá ve filmech, pomyslela si. Najednou naložili Beku na nosítka a zvedli ji. Bylo to tak rychlé a Beka nevydala ani hlásku. Al se přitiskla k oknu a chtěla vzít za kliku, jenže žádnou nenahmatala. Sledovala, jak záchranáři mizí i s nosítky v šeru deště. Ozval se zvuk motoru a siréna. Auto s Bekou odjelo. Další postavy se procházely kolem místa, kde ležela a pořizovaly fotky. Al neslyšela kromě tlumených hlasů téměř nic. Tlukot jejího srdce byl teď slabý a nepravidelný. Hlavou jí problesklo, že je zřejmě pravý čas na to se modlit, leč nevěděla jak. Sepjala ruce, zavřela oči a pod víčky ji vytekly dvě horké slzy.
     "Bože," řekla, "já tě nenávidím."

     Byla to nehoda, to jim alespoň tvrdila Al, když seděla u výslechu v chladné kanceláři se dvěma vyšetřovateli a zapisovatelkou. Pokyvovali souhlasně hlavou, když Al mluvila. Nebyl důvod ji nevěřit. Výpověď byla totožná s tou, jež poskytla po telefonu, volajíc o pomoc toho deštivého odpoledne. Tentokrát ale mluvila klidněji, sledovala své špinavé nehty. Ještě pořád byla přikrytá dekou, ta se ji pomalu sesouvala ze schoulených ramen. Al si ji nevědomky přitáhla blíže ke krku a zahleděla se na zapisovatelku u vedlejšího stolu, jak hbitě přejíždí prsty po klávesnici. Jeden z vyšetřovatelů byl silnější v pase a trochu funěl, když se nahnul nad stůl, aby rychlým pohledem přejel čerstvý zápis.
     "Dobře, tu značku si nevybavujete? Nevadí, říkala jste něco o NH? Zapište to..." Narovnal se v zádech, když se vzdaloval od zapisovatelky. Al jen zavrtěla hlavou.
     "Značku taky nevíte, jen že to byl sedan? Modré barvy? Dobře," sedl si naproti ní, ale nepodíval se na ní. Druhý vyšetřovatel si prohlížel jakýsi spis, pak jej zavřel a hodil na stůl.
     "Pršelo, asi to byla modrá barva, tmavě modrá nebo šedá. Nevím. To auto přijelo zezadu. Já jsem stihla uskočit, ale do Beky vrazilo," zlomil se jí hlas, když došla k bodu, kdy se vše tak rychle odehrálo. Ten moment, který měl všechno změnit. Emoce zapředená v hlase však nebyla způsobena představou auta drtícího bok její kamarádky. Byla to lež. Al přemýšlela, zdali je vůbec možné přiblížit se k alespoň mírně načrtnuté pravdě, co se doopravdy odehrálo toho deštivého odpoledne na silnici č.52.
    "Přineseme vám nějakou vodu a jídlo, pak vás odvezeme domů. Teď si musíte odpo..."
    "Nechci domů! Chci vidět Beku! Kde je?" vyhrkla a trochu se zvedla ze židle. Zapisovatelka vstala a odešla beze slova z místnosti. Druhý vyšetřovatel kývnul na toho silnějšího, pak se otočil k Al.
     "Tak pojďte, zavoláme si vás ještě zítra pro upřesnění nějakých věcí. Teď vás zavezeme domů."
     "Chci za Bekou!" cítila, jak ji slábne hlas a nabírá na mírné hysterii, kterou se snažila ovládnout.
     "To nepůjde, je v kritickém stavu. Informovali jsme její rodinu. Buďte s nimi v kontaktu, pokud chcete vědět, co se s vaší kamarádkou děje." Vyšetřovatel přistoupil ke dveřím, otevřel je a pokynul rukou. Al neochotně vstala, nechala promočenou deku spadnout na židli a už se více neohlížela. Prošla kolem druhého vyšetřovatele naprosto netečně, když ten první silnější na ní ještě zvolal: "Ještě jedna věc, slečno. Říkala jste, že jste záchranku zavolala co nejdříve, nepomatujete si ale, kolik času uběhlo od srážky s autem. Byla jste v šoku, to je pochopitelné. Volala jste v 17:23, na kameře jsme ale zachytili vámi popsané auto, které už hledáme, v 16:05, jak projíždí místem, které od vás bylo vzdálené necelé dva kilometry. Co jste celou tu dobu dělala? To je skoro hodina a půl. Opravdu si nic nepomatujete?" Tón podezření se ani nesnažil zakrýt. Leč otazník na konci poukazoval na opravdovou zvědavost. Al se zastavila, zadívala se na něj, pak na druhého vyšetřovatele, který stál u dveří a jen zakroutila hlavou.
     "Nikdo jiný kolem vás neprojel? Nikdo jiný vás neviděl, nezastavil?"
     "Já opravdu nevím. Já... neměla jsem pojem o čase. Nic si nepomatuju. Jenom, jak ležím u Beky a držím ji za ruce, jak hledám mobil a volám..." Mluvila tiše, opět pocítila nával slabosti, kolena se začala jemně chvět. Vyšetřovatel pokýval hlavou, to už ale Al procházela dveřmi na chodbu.

2.

     Byl to přesně týden před událostí, při níž se pro Al zastavil čas a pro Beku téměř vyprchal. Byla sobota a den byl jako vymalovaný. Jaro vonělo ve vzduchu, nové lístky se rodily z větví a svou sytou zelení rozptylovaly zrak. Al ležela na posteli ve svém pokoji se sluchátky zaraženými hluboko v uších, když se rozsvítil display mobilu. Byla to Beka a psala. Al se vymrštila do posedu a rychle přečetla zprávu.
     "Přijď ke mně, nudím se."
Objevily se tři tečky značící, že Beka ještě cosi píše. Al chvíli čekala, než se objevilo: "Mám pro tebe něco." A pak ještě "😉"
Al se usmála a vytáhla sluchátka z uší, odepsala: "Za půl h jsem tam!" Poslala ještě GIF startujícího tryskáče.
Převlíkla si tričko, natáhla džíny, sáhla po tašce s klíčem od auta a vyběhla na chodbu. Nastalo dilema, jaké si vzít boty. Z těch několika málo odrbaných tenisek vybrala ty nejčistší a vyběhla před dům, kde bylo zaparkované červené auto jejích rodičů a vedle něj starý, tmavě modrý sedan s prodřenými sedačkami, stříbrným řetízkem zavěšeným kolem zpětného zrcátka a řadící pákou se šesti rychlostmi.
     Al vyjela na cestu, pustila si rádio, naladila svou oblíbenou rokovou stanici a na tváři ji hrál spokojený úsměv. Beka ji přivítala ve dveřích, na sobě měla šortky a bledě modré volné tričko. Vypadala dobře jako vždy. Je to ten typ holky, která by vypadala skvěle i v pytli od brambor. I kdyby měla mastné neučesané vlasy a pleť samý bolák. Šibalsky se usmála a pokynula rukou dovnitř domu.

     Al vešla do jejího pokoje, ve kterém trávila tak hodně času, že jí přidal jako její vlastní. Pokoj byl prostorný, světlý, laděný do pískových barev orientu. Na římse parapetu stála řada dobře opečovávaných rostlin. Vedle postele byla malá knihovna s beatnickou literaturou. Několik svazků východní filozofie leželo kolmo na poličce vedle malých budhistických sošek. Na největší stěně se skvěla křiklavá tapiserie barevného Ganéši. Protější stěna nad postelí byla zdobená drobnými zarámovanými obrázky popartových umělců. Campbellova plechovka byla vyobrazena ve čtyřech různých barvách. Al se na obrázky plechovek často dívala, když ležela na posteli a ptala se Beky, co to má, sakra, znamenat. Rády diskutovaly o umění, o filozofii, o nemožných lidech, o rozbitých vztazích svých rodičů. Al přitom většinou ležela na posteli s hlavou zabořenou do Bečiných měkkých polštářků, které voněly jako vanilka. Beka zase seděla ve vaku, ten šuměl při každém pohybu, pila pivo nebo červené víno a stěžovala si na svou otravnou kancelářskou brigádu. Studovala filozofii a chtěla psát články. Sama říkala: "Chci psát články, z toho mít kupu prachů a pak chci kupovat obrazy od umělců... Chci být jejich mecenáška, pak mi totiž polezou do zadku a udělají, cokoliv si poručím. Jsou to děvky..." uzavřela smíchem a cucla si svého rudého vína.

Al ucítila známou vůni vonných tyčinek. Z počátku jí ten pach spíše iritoval, ale zvykla si a teď díky jeho familiárnosti cítí okamžitou nostalgii. Tentokrát se posadila do malého červeného křesílka u stolu a vyhrkla: "Tak co pro mě máš?" Byla zvědavá, ale pravdou bylo, že by přijela i bez příslibu nějakého překvapení. V blízkosti Beky jí bylo nesmírně dobře. Dokonce by ji mohla považovat za jakousi spřízněnou duši. Nechtěla ale působit moc majetnicky a byla si vědoma prostoru, jaký Beka někdy vyžaduje. Jsou momenty, kdy Beka nemluví. Uzavře si hlavu do mentální krabice, emoce se smrští na drobné nitky, bezvládně visící po okrajích tváře bez výrazu. To je ten moment, kdy Al musí tiše zmizet. Naučila se to až po několika neúspěšných pokusech o rozptýlení chmuru, který Beku zničehonic přepadnul. Odpovědí jí byl vždy silný chlad jako náraz do pevné zdi. Al věděla, že se musí spakovat. Tentokrát však Beka zářila jako slunce, vřelost z ní přímo tryskala, oči jí zářily. Otevřela zásuvku a vytáhla malý pytlíček.
      "Co je to? Hulení?" Al se ušklíbla. Neměla ráda trávu. Neměla ráda zhulené lidi.
      "Ne, to jsou houbičky. Možnost, jak astrálně cestovat. Neboli stát se intronautem," zasmála se Beka. Pohodila pytlíček na stůl před Al, pak k ní přistoupila a přiložila ji obě ruce na tváře. Přitáhla se k ní a tiše promluvila.
      "Chceš to zkusit? Nemusíš se bát. Můžeme si dát jen malinko. Na zkoušku. Pak při další seanci si můžeme dát trochu víc. Je to přírodní medicína." Odtáhla se, vzala mobil do ruky a pustila hudbu, kterou pouští snad pokaždé, co jsou spolu v jejím pokoji a diskutují o všem možném. Al vzala pytlíček do ruky a přivoněla k němu. Byl cítit po houbách. Nakoukla dovnitř a uviděla síť tenoučkých seschlých nožiček s černými hlavičkami.
      "No, nevypadá to moc vábně. Už jsi to měla?"
     "Ne, čekám celou dobu na tebe. Chci to zkusit s tebou, jasný? Bez tebe do toho nejdu," prohlásila Beka demonstrativně, ale Al věděla, že kecá. Zamračila se a hodila pytlíček zpátky na stůl.
      "No tak, je sobota, nikam nemusíš... A můžeš tu klidně přespat," Beka mírně naléhala.
      "To nejde, zítra jdu do práce, v šest ráno." Al nerada mluvila o své práci. Nebylo to nic vznešeného. Pracovala u benzínové pumpy. Když přijelo auto, musela naklusat a načepovat. V odpoledních hodinách pak urovnávala věci ve skladu, někdy musela uklízet. Za kasu ji nepustili, ještě tam prej nepracuje tak dlouho, aby si získala důvěru manažerského poskoka jedné z poboček místních benzínových stanic. Její rodina nikdy neměla moc peněz a žila v domnění, že život je běh minovým polem s ostnatými dráty a dalšími skrytými nástrahami. Tuto filozofickou štafetu urputně předávala své jediné dceři při častých verbálních výměnách názorů.
      "Ok, tak jindy... Nevadí..." Beka s nepřesvědčivým hereckým výkonem odmávla chystanou akci, ale hořkost v jejím hlase byla natolik přítomná, že Al musela couvnout. Povzdechla, vzala pytlíček do ruky a řekla:  "Tak kolik toho, sakra, musím sežrat, abych měla nějaké spirituální prozření?" Beka se usmála a opět se proměnila na zářící slunce. Vytáhla ze šuplíku mikrováhu.
      "Pro začátek můžeme zkusit jeden gram. Pak uvidíme."

     Vonné svíčky vytvořily v pokoji Beky mírnou mlhu. Beka zatáhla závěsy. Posadila se na postel, vytáhla z pytlíčku pár odměřených houbiček a hodila si je do úst. Usmívala se při tom, jak vehementně žvýkala, a pak vše zapila vodou. Al ji pozorovala z křesílka a říkala si, že by si měla zřejmě nastavit nějaké hranice. Neumět říkat ne bylo pro mnohé známkou slabosti a benevolentnosti. Pro Al to spíš byl zvláštní soucit s těmi, co pořád jenom žádají. Dělalo ji radost poskytovat žadatelům, co potřebovali. Těch pár vteřin jakési vděčnosti naplnilo Al zvláštním uspokojením. Beka jí vyčítala, že se chová jako otrok, že se musí změnit a nenechat se sebou vláčet jak s hadrem. Zvláštní bylo, že sama Beka se provinila oním jednostranným využíváním. Ale když jeden dává, druhý bere. Jakmile dojdou zásoby, ten, co dává, zmizí. Stane se neviditelným. Zbytečným.
Al rozkousala houbičky. Měly lehce kyselou chuť, která přišla až s mírným zpožděním. Musela vše zapít vodou. Opřela se do křesla, hlasitě vydechla a podívala se na Beku, jak leží na posteli, vrtí se do rytmu oblíbené skladby a sleduje Al pokoutným výrazem.
     "Tak za půl hodiny až hodinu to najede," řekne Beka.
     "Ničeho se neboj, bude to radostný trip," dodá a zavře oči. Al přemýšlí, jestli má otevřít nějaké konverzační téma, aby se to čekání na Godota trochu zkrátilo. Nakonec se rozhodne mlčet, zakloní hlavu a sleduje strop tak dlouho, než se ji začnou klížit oči spánkem.

     Když oči konečně otevře, má pocit, že uběhlo možná deset minut. Podle hodin ale uběhlo více než půl hodiny. Podívá se na Beku, jak leží na posteli, ruce složené na hrudi, pusa mírně dokořán.
     "Beko, mně nic není... Asi to na mě nemá žádný účinek," ale jakmile uslyší svůj hlas, je jí jasné, že se něco změnilo. Všechno. Zvláštní vlna ji zhoupne každou buňku v těle. Když Al vyslovuje slova, zní mírně opile, protože ji překvapí, jak se jí najednou nechce mluvit. Ucítí, jak jí roste obličej, jako by trochu natekl. Plácne se do tváří a v tom se Beka probere a zaměří se na Al.
     "Ještě počkej, trvá to pár hodin, to nejlepší přijde," říká s úsměvem a zadívá se na strop.
     "Vidím všude ksichty," řekne pobaveně.
Al se cítí zvláštně, rozhodně ne radostně. Trochu ji vylekal ten oteklý obličej, proto vstane a řekne, že musí do koupelny. Přejde přes malou chodbičku a zavře za sebou dveře. Rozsvítí světlo u zrcadla a podívá se na své oči. Zorničky jsou velké jako černé mince a vůbec nereagují na světlo. Al se nehybně pozoruje, téměř nedýchá, aby nezamlžila zrcadlo. Je na něm už téměř nalepená. Rukama se opírá o umyvadlo a sleduje svou tvář. Není oteklá. Ale začíná se vlnit. Spodní víčka jako by se chtěla roztéct. Natahují se dolů. Brada teče také dolů, pak se opět vrací na místo. Černé zorničky se tvarují do květinového lístku. Al se znovu plácne do tváří a nevěřícně pozoruje to letmé narušení reality. Je si stále vědoma, že je to halucinace. Pouze účinek psilocybinu v houbách. Je ale tak silně konsternovaná těmi obřími zorničkami, že už se nosem dotýká zrcadla a vytváří orosený kruh.

     Poté, co se dlouhé dvě minuty dívala na měnící se tvary vzoru na kachličkách v koupelně, vešla konečně zpátky do pokoje, kde Beka už neležela v posteli, ale stála uprostřed místnosti a tancovala.
     "Přidej se ke mně!" zavolala na Al, když ji spatřila a natáhla ruku. Al k ní přistoupila a chytla jí za obě paže.
     "Koukni se na moje oči! Vidíš ty zorničky? Jsou úplně mega!" Al třeští oči, chce potvrzení od Beky, ta se ale vlní v rytmu hudby se zavřenýma očima. Chytne zpocené dlaně od Al a zatočí se s ní, což neměla dělat, protože Al sebou práskne na zem.
     "Ježíši, jsi v pohodě?" vychrlí Beka, ale už se jí začínají zvedat koutky úst a za chvíli se skrz ně prodere nakažlivý smích. Sleduje ležící Al a řehtá se jak kůň. Al stále leží na zemi a směje se už taky. Je si vědoma, že je to ten moment, v němž nekontrolovatelný smích může vést až ke konečnému šílenství, ale poddala se tomu. Po vydatném smíchu se obě přemístily na postel a navzájem si popisovaly své fyziologické poznatky, a srovnávaly, která je víc sjetá. Al si všimla otevřeného deníku na kraji postele, byl zvláštně pokreslený kruhovými vlnkami, které vypadaly jako letokruhy stromu. Přes ně bylo naškrábáno pár nečitelných slov a velká číslovka 52. Al ukázala na deník a zeptala se, co to znamená.
     "Nevím, pořád mi to znělo v uších. Možná to bylo z nějakého songu. To já se aspoň věnovala umění, když tys na sebe čuměla půl hodiny do zrcadla." Opět obě propukly ve smích. Nešlo to jinak. Smály se, hudba stále hrála, vonné svíčky dosmrděly a v tom se prudce otevřely dveře.

- pokračování příště -