Zápisky ze Střední I.

Má sestra poprvé ohodnotila můj obraz s náboženským výjevem kosočtverce a Krista: "To je strašné!!!"
Mé myšlenky odlétly k rekonstrukci garáže, k našemu novému ateliéru, k nové práci, nové činnosti.

Prázdniny mě tak otupily, vycucaly, znemožnily, omámily, snad vykastrovaly, proto trvám na svém, že prázdniny jsou jen zbytečná pauza mezi učením a povinnostmi stejně jako víkend.
Můj malinký ulepený ateliér vedle pokojíku (jak to slovo dětsky zní) se rozvoněl zaschlým terpentýnem.
Už jsme my, já a plátno. Žádné slídivé oči, žádný zloděj, žádný vztek, žádná samota, žádné prázdno.
Pak jsou tahy štětce, jako tahy smyčce, pak až jsem já.
Až pak se můžu nadechnout a sednout si na zem.
Až pak se můžu podívat, co se stalo, co všechno se stalo.
Pak se můžu usmát a zavřít dveře a nikomu nic neukazovat, nikomu nic neříkat, můžu tajit a těšit se ze svého rozjímání.

Slunce konečně vylezlo. A jak zavonělo. V novinách omílali stoletou vodu, vyteklo pár žump a půda konečně dýchá trochu sucha.
Vosy se rozlítaly, odklidila jsem mrtvého ptáka. Tolik much.
Posekat trávu, snad uschne. Povinnost jen pojidlem uspokojení.
Zdvořilostní fráze na slučovacím večírku, jak bylo o prázdninách.
Nikoho to samozřejmě nebude zajímat, ale na co jiného se ptát, a pak bude každej opěvovat příběh dramatického zápisu na vysokou školu... Něco málo o střední...
...

Chladně fouká, ale tak příjemně, chtěla bych se rozběhnout do lesa.
S kamarády. Mít narvané tepláky s bahnitými koleny, pletený svetr s Mickeymousem, kšiltovku a podzimní šálu, v ruce klacek nebo umělohmotnou pistol, řvát a utíkat, skočit na strom, dýchat a žít.

...

Dneska byla ve škole prdel. Slovo prdel v tomto smyslu obsahuje šťastnou spokojenost.

Panejo, Páni, Panebože, Šmarjá, Panenkoskákavá, Prokristapána, Panenanebi, Panebože, Panenkomaria, Ježíškristus, Boha, Proboha, Propánajána, Prokristapána, Krucifix, Sakra...
Vábivé to náboženské nářečí.

________________________________
Stahuje je se soubor lidí. Stahuje se do PC.
Stahuje se soubor lidí, stahuje se do pece.
Hoří, hoří, plane, vane, stahuje se v procentech.

Než usneme,
usínáme krátce,
usínání je nejkratší proces,
nezapamatovatelný,
nikým nepostřehnutelný,
pozoruhodný ve své podstatě.
Čekání na spánek jen oddaluje usínání,
samotný proces pak netrvá ani setinu vteřiny.

Usínání,
odpoutání,
skok,
rána,
rychlost,
plynulost,
temno.

Usínání nemá žádnou paměť.
Je v něm velké tajemství,
snění,
snového světa,
vysvětlení.
7:17 ráno
Nemám ráda olivy. Mrzí mě to. Vypadají luxusně.
A nemám ráda Balkánský sýr. To mě nemrzí. Vypadá jako tvaroh.
Těžkne mi hlava. Pocit sklíčenosti se umocňuje s domněním, že den bude stráven v Ostravě.
Musím myšlenkami odskočit do jiných stran jiných autorů.
Chci domů.
23:00 večer
Tu noc svítil úplněk, pražil mi do tváře přes střešní okno. Přikryla jsem se peřinou a jako larva čekala na ráno.
Za úplňku jsou sny neobyčejně živé, většinou bolestné, zvláštní dedukce řezných či bodných ran. Utloukl mě býk, rozrazil mi žebra. Těžce se mi dýchalo, ta peřina, ta mě tlačila.
Neusnu.
Pomalu jsem se vplížila do koupelny a chvíli se prohlížela v zrcadle, rudé bělmo, tričko s Homerem. Pak si zvlhčím obličej vodou a vkradu se do postele, sedím a nohy zavrtám do peřin ještě teplých.