Zápisky z modrého notesu

2010

Dnes jsem byla v tichu, snažila jsem se zbytečně nemluvit.
Živago
Žihadlo
Je po deváté večer, den se uklidnil a zchladnul. Sedím na parapetu v noční košilce, která není tak půvabná a nevinná jako v pejskovi a kočičce. Jemně vane.
Proto čteme, hledáme svůj život, či život jiných, který bychom mohli ukrást. Zase svítí kulaté lampy.
Támhle kdosi sedí, lapen tmou a pokuřuje na schodech. Červená mihotavá tečka. Vstává, dělá opilé kolečko. Je hrozné snažit se rychle vystřízlivět.
Konečně prší, voní to, ten chládek. Vidím tlusté záda chlapa s kšiltem. Tady ve městě se dá opravdu jen čumět z okna, jak z vězení. Těším se domů...
Je bouřka, vítr sílil. Rány řvou. Obloha praská, jakoby její nekonečnou lebku protnul sám Bůh ohnivou sekerou. A jemné šumění vytrvalých kapek dělá pozadí té nebeské parádě. Kůže je ulepená z dnešního vedra, jak by vylezla z medu a nechala se mírně olíznout psem.
Nebe jako Harry Potter.
Blesk rozetnul oblohu a tím klikatým otvorem nahlédl vesmír.
...ležím v posteli, bouřka ještě bublá. Nevadí mi, že mě komáři vysajou až po okraj svých hrdýlek, protože to otevřené okno mě svléká vymodleným chladem.
Ty vado! (anebo ty vnado?)
Potřebujeme koupit ještě jeden věšák na prádlo.
Umíš se podepsat jako dospělák? Myslím takovou tu rádoby uměleckou čmáranici, co črtaj hrozně rychle, aby nabyli přesvědčivosti.

Ta kytka,
Co ve vlasech skrýváš,
To tajemství,
Jak se na mě díváš,
Ty nozdry jak pískaj,
Když dýcháš vzduch,
A to jak se ti u úst dere
Ten příšerný puch.
Zavonělo mi město vzpomínáním.
Kanály sálaly auťáků prach,
Tam - v mých šlápotách,
Kam opilej gang do hospody táh,
My psali náš almanach.
A jen děravých chřtánů pach
V nás vzbuzoval strach.
Vzmoh se pouze na jeden
Němý ach.
To je na hovno, pořád používám v poezii stejná slova... Ne!
Dobrý je si to uvědomit. Krok jedna. Krok dva - nechat to plynout.
Tak voní mokrý kámen. Voní krásně. Jako řeka, po níž můžeme opatrně chodit.
Kapky na kameni rychle schnuly, přesto zavoněl.
Večer. Koukám na les. Smrky a mladé břízky. Milión cvrčků. Řeka, co teče do kopce.
Za pár dní bude měsíc kulatý. Škoda, že není hranatý.
Padla tma, světlušky rozsvítily svůj zadek.
Chci vědět všechno o hmyzu, o zvířatech, rostlinách.
Zasedla jsem za psací stroj z druhé světové. Není tam vykřičník. Musím psát klidně.
Zalil mě pocit blaha,
Protože moje snaha
Zvítězila.
Chtěla jsem se přihlásit do literární soutěže, ale po přečtení podmínek jsem si to rozmyslela.
"Do soutěže nebudou zařazeny příspěvky, které nevyhovují po stránce obsahové - vulgární či jinak motivované."
Svou povídku s titulem "Stará ojetá kurva a její věčný dlužník" jsem založila zpět do šuplíku.
Dny se odlamují jako kry, když na něco čekáš.

Na střechu ateliéru dopadají kapky nebeské vody. Už je tma. Obloha tmavě modrá. Když jsem šla ven trochu zmoknout, vyděsil mě pták, který frnknul z okapu do deštivé tmy.
Vážu komixy. Potřebuju nějaký bodák na propichování stránek. Pak budu šít a dělat desky.
Chci namalovat velkého koně. Velkého a honosného. S Napoleonským syndromem.
Jedna z momentek
V nestřežené chvíli,
V níž padá ze sedla
A při tom prudce střílí.
Využívám pohostinnosti čistých stránek. Je to jen na mě.
Dnes se začervenaly dvě malé lesní jahůdky. Jestli mi je někdo sežere, tak...
Noc - doma - prší po teplém dni.
Na zdi čeká velký komár - na mou krev.
Do noci,
Do rána,
Zbrázděná,
Zoraná.
Jazyk má neobyčejnou paměť.
Dnes vesnicí projel motorkářský gang. Padesát uprděných chlapů v kožených kalhotách, šátky přes bradky, pirátské lebky na temeni. Sálalo z nich štěstí.
Sedím v křesle u otevřeného okna v ateliéru, ohromný déšť tluče půdu. V horách hřmí a třeští.
Nažloutlé stromy volají o pomoc
A kolemjdoucí noci si zacpávají sluch.
To potřebuju.
Slova.