Válečné zranění

2015

Zavřela dveře, zamkla, stáhla žaluzie, rozsvítila lampičku, přešla k polici a sáhla po dřevěné krabici. Krabice byla vyvedená z tenké dřevotřísky, lakovaná. Horní víko se vytáhlo ze žlabů a objevil se obsah. Hromada skrčených papírků s modrou změtí naškrábaných písmen. Položila krabici na zem, vytáhla blok a propisku. Ve spáncích jí vztek vyťukával vytrvalý rytmus. Pomalu vydechovala. Propiska protlačila papír několika ostrými tahy. Zuřivé křivky postupně zaplňovaly bílou plochu. Když dopsala, propiska cvakla a vytržený papír jemně dopadal do myšlenkami vystlané krabice. Myšlené vrypy. Myšlené řezy. Jako když pěst udeří maso.
Než krabici zavřela, přejela pohledem po křivce hbitého textu.

Mám takovej vztek, že si podřežu žíly a vytáhnu si je jako tkaničky, a pak tě s nimi uškrtím.
Zasunula víko krabice zpět do jeho žlábků. Chvíli krabici pozorovala. Dřepěla u ní. Ještě nebyla s prací hotova. Ještě to něco chtělo.
Tichý okamžik byl roztrhán náhlou ránou. Její ruka byla zabořená do malé krabice. Víko bylo proražené, svými ostrými zuby pojídalo kousky pořezané kůže a vpíjelo do sebe kapičky krve, jež bobtnaly v konečcích řezů. Uspokojivé zasyčení přehlušila další šumivá vlna nekontrolovatelného vzteku. Ruka se vysmekla z dřevěného chřtánu a s útvarem kamenné pěsti se do něj znovu vrhla. Křupnutí levé stěny krabice. Další rudý zářez, tentokrát na palci. Myšlenky na dně krabice znepokojivě zašustily.
"Au," ozvalo se tiše z jejích zkřivených úst. Jemný povzdech. A další rána. Ruka vířila chladným vzduchem, jenž osvěžoval horké zářezy.
Ruka bila a tloukla tak rychle, že se bolest s intervaly jednotlivých nárazů už nedokázala identifikovat, a tak prostě přestala existovat. Ruka mlátila krabici ve vějíři bojových chvatů. Postupnými údery se stěny krabice počaly hroutit. Dřevotříska rozsévala své trny a ty vplouvaly pod kůži jako jehly do másla. Praskání pravé stěny krabice. Animační pohyb ruky začal polevovat. Nárazy těžkly, když pod nimi krychlovitá stavba snižovala svou výšku. Některé papírky se nalepily na pěst, nasákly rudost a napité se opět snesly jako vločky ke dnu. Tlukot ve spáncích zpomaloval. Tlak se v uších vyrovnával s polevujícím šuměním.
Jen dech. A tlukot srdce.
Vytáhla ruku ze zbytků dřevotřískové kalamity. Nedívala se na ni. S pevně stisknutými víčky se uchopila za žhnoucí zápěstí. Otevřela oči.
Z kleku se pomalu sunula k zemi, lehla si na bok, čtyři skrčené končetiny. Ruka odpočívala. Vztek vyprchal, pouze jeho stín ještě zuřil v tepech bolesti rudých zářezů, těch křivolakých rysů v kůži.
Z otevřených očí jí vytekly dvě teplé slzy. Polechtaly líčka a zamířily k ušnímu boltci.