V lese

02.03.2019

    Kolem ohniště leží rozprostřené deky, na nich bubny, flétny, kytary, pár nožů a několik jointů. Stmívá se velmi pomalu, i když léto už ořezává své hranice. Les je světlejší, více prosekaný. Teď je vidět obloha, dokonale modrá s přimíchnutou šedou v rozfoukaných pásech. Do díry ohniště se naházely klacky, březová kůra a dvě sirky. Každý bubnuje tak nějak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i přesto se v korunách stromů rozléhá naprostá kakofonie. Říkají, že by měla být bouřka. V devět hodin. Mraky se zatím vláčejí, ale nenápadně nad námi utváří uzamknutý kruh.

    Oheň rozpraskal dřevo, tma začala objímat stromy z jedné strany, z druhé ustoupila světelnému žáru. Rytmus bubnů se nesl ve vlnách, někdy zanikl, jindy zdůraznil s příchodem větru. Na pařezu stála krabice vína, plastové kelímky a kousek dortu. Tváře se v kontrastech nořily ze tmy, těla opřená o lokty, nohy přes nohy. Leželi jsme a hleděli na koruny opadávajících buků. Tmavé nebe svítilo více, než černočerná tma v hloubi lesa. Kolující jointy omamovaly mysl a kalily oči, přivíraly víčka, roztahovaly úsměvy a oddávaly končetiny rytmům bubínků.

    Na stromě vysely kostry řeckých koz a hlava karety obrovské byla přivázaná provázkem za díry v očních jamkách. Mezi jednotlivými kmeny stromů byla natažená lanka, která nesla skleněné nádoby se svíčkami uvnitř. Plamínky kmitaly, když se lucerny zhouply ve větru. U vykotlaného ohniště se ohřívala pánev s indickým jídlem. Vůně kari se vloudila do nozder a z kruhu kolem ohně se začaly ozývat hlasy.
    "Já mám hlad, jak dlouho ještě?" Nysa odložila menší bubínek, jehož blánu posledních pár minut spíše mučila svým nesouvislým tlučením. Zvedla se z deky a naklonila se nad Bonyho, ten obracel dřevěnou vařečkou čočku se zeleninou v hluboké pánvi.
    "Ještě si počkej tak pět minut, teď jsme to tam dali," ozvala se Ema ze tmy. Prodírala se houštím a sbírala klacky. Někdy se sama vydala doprostřed lesa k velkému buku, sedla si tam, zvykala svůj zrak na šedi tmy a poslouchala kroky menších živočichů. Teď měla plnou náruč suchého klestí, rozcuchané vlasy v očích.
    "Musím jít čůrat," podotkla Nysa a odcupitala z ploch světla za tmavé linie stromů. Já mezitím vzala kytaru, když bubny utichly a prohrábla jsem struny. Několik cvičných akordů posloužilo k nalazení nástroje a v okamžiku se začaly vykřikovat požadavky skladeb na přání. Po odsouhlasení většiny jsem začala hrát vybraný song.
    "Tak ale zpívejte, já slova neznám!" A taky neumím zpívat, to ale nemusím deklarovat.
    "Však jasně, jak je ten text, sakra, koukněte někdo na net," Ondra zastrkoval svou plácačku do kalhot, baterka byla kaput. Po zmatené chvíli se konečně začalo zpívat unisono. Následovala další skladba na přání.
    "Hrej to trochu níž, to je moc vysoko, já to nevyzpívám," poručila Olie, seděla vedle mě a ukazovala na hmatník kytary.
    "To nemůžu, nemám kapodastr."
    "Ježiš, ty si hovno muzikant, tak to zkus zahrát jinde, ne?"
    "Tak zpívej o tón níž, no..." opakuju stále dokola sérii akordů, mám zavřené oči a pobavený úsměv. Olie zkusila hloubky, ale hlas se jí utopil, proto hned nastartovala výšky jako prvně.
    "Nezpívej radši, přilákáš vlky nebo něco." To byla Manka, celou dobu ležela na dece, ruce na prsou s doutnajícím jointem. Bylo to poprvé, co promluvila a zjevně i naposled, protože hned na to odcestovala do říše snů. Po sešoupaných kalhotách jí lezli mravenci.
    "Vyhulenci," procedila Nysa a šla si nabrat indickou čočku do plastové misky. Oheň praskal v malých jiskřících sprškách. Někdo si na ořezaný klacek napíchnul chleba a pomalu s ním otáčel nad plameny. Noc voněla a z lesní půdy vycházela vlhkost. Studil mě zadek. Odložila jsem kytaru a postavila se zády k ohni. Teplo mě objalo. Zadívala jsem se do tmy, po chvíli jsem byla schopná rozlišit prošlapanou stezku na louku. Skrz ni jsme se totiž drali přes houští ostružin a kopřiv, v rukách nástroje a tašky s pohonnými hmotami. Obličej mi ochladnul, když už nečelil teplu z ohně.
    "Nebojíte se, že to jídlo přiláká nějakou divokou zvěř?" Nysa si přidávala čočku na kari a rozhlížela se po ostatních.
    "To jídlo přiláká maximálně tak tvojí babku..." Manka tedy nespala, jenom šetřila svůj zrak za zavřenými víčky. Kdosi se zasmál. 
Bony vzal šamana a začal bubnovat. Byl docela dobrý. Mírně pokyvoval hlavou do svého rytmu. Vítr zesílil. Stromy se slabě kymácely, listí šumělo, některé lucerničky zhasly. Podívali jsme se na oblohu, po níž se hnaly tmavé mraky. Bylo deset pryč a bylo mi jasné, že za chvíli propukne bouřka. 

    Odešla jsem od ohně k cestičce na louku, abych lépe viděla oblohu. Hvězdy už byly překryty nacucanými mraky, vítr sílil a prudce se stáčel. Luční tráva se vlnila jako rozbouřené moře. Cvrčci utichli. Šum ohýbajících se stébel přehlušil rozhovory. Vrátila jsem se k ohni, všichni leželi na dekách a pokuřovali stočky. Jediná Ema se jala rychle uklízet jídlo do tašek. Přikrývala bubny zbývajícími dekami a snažila se odvázat ze stromů kostry koz.
    "Lidi, makejte, bude lít!" zvolala za sebe. Pár hlav se ospale zvedlo. Vítr sílil, pohrával si s ohněm a koruny stromů se v kruzích dotýkaly. Šum lesu nabíral intenzitu.

    "Hlavně tu želvu, tu tady nenechám. Tak dělejte, sakra!" To už se všichni zvedli a začali zmateně pobíhat okolo ohniště. Zakopávali o flétničky, deky házeli na hromadu, odvazovali šňůrky s lucernami ze stromů. Já jsem strčila kytaru do obalu, buben s paličkou do tašky s jídlem a popadla jsem nůž, který ležel na pařezu. Odřezala jsem kostru karety a ucítila její ostré hrany dolní čelisti. Vložila jsem jí do bedny s ostatními lebkami a intuitivně jsem si otřela ruce o džíny. Manka pomalu chodila kolem ohně a upřeně zírala na zem. Držela si poletující vlasy u spánků, aby jí nestínily zrak. Pak se ohnula a vzala zapalovač.

    První kapky nám spadly na hlavu. Byly obrovské a těžké. Některé se zachytily v listech stromů, brzy už nás ale cedník lesa nezachránil. Ozval se hrom, poměrně blízko. Vzduch se prudce ochladil. Obloha se rozsvítila žlutým klikyhákem a půda zaduněla. Další rána.

    "Ty vole!" zvolal někdo v úleku. Oheň pohasínal pod návalem kapek a při třetí ráně, jíž předcházel obrovský blesk, se prorvala nebeská přehrada a déšť nás začal mohutně bombardovat. Kapky byly tak silné a padaly v takové intenzitě, že nás píchaly do zad, zátylku a hlavy. Stromy už se nebezpečně nahýbaly na všechny strany. Plastové talíře se vznesly do vzduchu a byly pryč. Jedna deka odlétla. Nysa se snažila zachránit čočku na kari, ale ta už plavala v přeplněné pánvi s příměsí čerstvého deště.

     Rozběhli jsme se k vyšlapané stezce, která vedla na louku. Každý něco držel v rukách. Někdo si přehodil deku přes hlavu. Ostružiní se nás snažilo držet zpátky, ale i přes to jsme se v návalu adrenalinu prodrali skrz houští velice rychle. Na louce do nás v okamžiku narazil vítr.

    "Jestli mi zmokne mobil, tak se zabiju..." zvolala Olie, když utíkala z kopce dolů. Tričko i vlasy už jsem měla promočené, tašky s věcmi mě tížily, ale nemohla jsem zpomalit. Obloha svítila žlutými blesky a ozvala se další prudká rána. Ema se hlasitě zasmála, běžela jako první v řadě a připomínala právě uprchlého šílence. Nesla bubny zabalené do deky, na ramenou ještě dvě tašky, mokré prameny vlasů poskakovaly kolem uší. Zastavila se a nechala se bombardovat deštěm. Ostatní utíkali dál, cedili nadávky skrz zuby a mizeli ve vysoké trávě. Doběhla jsem k Emě, která se na mě celá zubila. Vítr se do nás opíral, déšť nás tloukl z prudkého úhlu. Zastavila jsem se u ní.
    "To je úžasný!" zakřičela ve větru. Ozval se další hlasitý hrom a zem se mírně pohnula.
    "Nechceš tady zůstat?" zvolala na mě s širokým úsměvem. Přivírala oči před střelbou deště a čekala na mou odpověď. V hrudi mi tlouklo srdce tak prudce, až jsem lapala po dechu.
    "Zbláznila ses?" nebylo nutno dodávat, že nechci posloužit jako hromosvod a zmiňovat, že mi zmokne kytara, bylo v tuhle chvíli poměrně zbytečné. Všichni ostatní už byli pryč. Stébla trávy šlehaly nohy, vodou nacucané deky ztěžkly. Emě pobaveně svítily oči, nebyl v nich ani náznak strachu.
    "Tak jo," vydechla jsem a spustila všechny věci na zem. Les za námi mírně šuměl. Uvědomila jsem si, že kapky padají v mírnějších intervalech a černá mračna se sunou dál od nás. Koukáme na horizont kopce, za nímž se objevují hvězdy a kousky tmavého nebe. Bouřka ustává.
Ema měla zavřené oči, roztažené paže jako Ježíš na kříži a uspokojený úsměv.

    Po chvíli jsme se vydaly na cestu. Tenisky čvachtaly v bahně, oblečení bylo těžké, ale hřálo jako dnešní večer. Vůně trávy a mokrého dřeva nás provázely až k otevřené brance domu.

© 2023 Ei /www.eiart.cz/ všechna práva vyhrazena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky