Sny

        Pamatuju si sny. Každý den jsou jich desítky, proplétají se jako Uroborosové, zdánlivě nesmyslně, leč v záhybech metamorfózy zcela přesně vystihují pocity z předchozího dne. 
       V první třídě se mi vracela tato noční můra. Na zahradě jsme měli obrovskou klouzačku, vlastně takový hranatý tobogán, kovový, uzavřený. Tyčil se do výšky přes náš dům. Byl rezavý, chladný. Na jeho vrcholu stál můj spolužák ze školy a volal na mě, že si sklouzne. Snažila jsem se ho varovat, protože prostředek tobogánu byl ucpaný mrtvolami. On tam skočil a zasekl se. Z konce tobogánu jen vypadly hnijící útroby předchozích obětí, jež tam uvízly. Nemohla jsem se na to dívat. Nemohla jsem jít domů. Nemohla jsem jít ven. Teror mě probudil a pak i pláč. 

       Druhý noční motýl s tmavými křídly se vracel často. To mi bylo osm a chodila jsem na hodiny klavíru, jež jsem urputně nesnášela. V tom snu jsem byla na zahradě, běžela jsem za roh našeho domu a tam uzřela mrtvou učitelku klavíru. Jenže byla tak trochu živá. Natahovala ruce, koukala na mě skrz popelníkové brýle a z hrdla ji chrčel hvízdavý zvuk. Onen tíživý pocit, že v místě teplého bezpečí se potichu kumuluje strach, aby mě svíral v upocený pracce, zřejmě nakonec vedl k posednosti hororovým žánrem.

       Před pár dny se mi zdálo o holce ze základky. Chodila do béčka, byla vysoká, měla tmavé vlasy, obří oči, hezký obličej a drsný externí projev. Trochu jsem se jí bála. Nikdy jsme se spolu nebavily, poněvadž áčko s béčkem byly neslučitelné ostrůvky znepřátelených národů. Ani si nevybavuju její jméno. Jediná konkrétní vzpomínka, v níž figuruje tahle holka, byla jízda autobusem. Sedíme vzadu. Slyším smích, otočím se a vidím holku, jak tahá za imaginární provázek a potahuje si horní ret nahoru a dolů. Předvedla profesionální mimický um. Doma jsem okamžitě nastoupila před zrcadlo a trénovala zaseknutý háček.
Zjevila se mi ve snu, v předem utkané struktuře kognitivního podvědomí a sehrála roli pozorovatele, možná dávné vzpomínky, zapomenutého pocitu. Pár dní na to jsem ji uviděla. Zdálky. Byl to zvláštní pocit. Musela jsem se pousmát.

       A dnes se mi zdálo o mé věčné lásce, o člověku, který na sebe ve snu bere pokaždé trochu jinou podobu, aby mě zmátl. Někdy se mi v tom snu chce zůstat, protože jsme se konečně zase setkali. Máme rozpracovaný příběh, jenž se odvíjí jako filmová páska. Jakoby si Tarantino a Scorsese dali rande a účet zaplatil Lynch. Děj se vždy zastaví na křižovatce s tisíci směry, dál už to nejde. Jsme v určitém okamžiku, jehož řešení neexistuje, proto se opakuje ve smyčce déjà vu. Hořkosladké probuzení zanechává pachuť smutku, ale i pocit naděje. Možná se potkáme, možná to zůstane u křižovatky. 

       Sigmud Freud v knize Výklad snů uvádí v jedné ze svých kapitol ono přednostní paradigma - sen splňuje přání: "Sen však nemůže nic jiného než zobrazovat nějaké přání jako splněné v jisté situaci; je takřka postaven před úkol hledat, které přání se dá znázornit jako splněné sensací, jež je nyní aktuální..."
Freud popisuje i jakousi cenzuru, kterou si jedinec vytváří v mysli na základě bolestivé či trapné zkušenosti, jakési zapuzené přání, které se i ve snu zjeví pod rouškou pozměněného - skrytého významu, než jeho aktuální vzezření. 

       Sni dál. Já budu. A možná se zase potkáme.