Nádherně smutný den

18.02.2018

2016

Dnes je nádherně smutný den, všechno je tak nějak na piču.
Bolest v temných mracích, když zafouká vítr, řízne do tváře a semkne krk.
Namalovala jsem dva obrazy. Líbí se mi.
Trvalo mi asi půl hodiny udělat první tah, když jsem si dřepla na barvami pokropené lino.
Před sebou široké plátno. Malá skica na papíře.
Smutkem strnulý výraz. Natahuju modré chirurgické rukavice.

V PC mi hraje hudba.

Poslouchám. Hudba dokonale koresponduje s tíživostí, co jsem si dobrovolně nahrnula na hruď. Damarový lak se tiše odpařuje z čerstvě nalakovaných obrazů. Okno je otevřené do noci, vyměňuje čpavý zápach za chladný kyslík. Uvědomila jsem si několik věcí. 
Že v krajině jsou opravdu obsaženy všechny barvy, jejich lomení, tóny, podtóny, bratranci a sestřenky. Že mám v sobě pořád ještě mnoho studu. 
A že nevymyju tyhle dva štětce, že je utřu do hadru a nechám zaschnout, protože jsem líná a štětců tohoto typu a tvaru mám koneckonců mnoho.

Letělo letadlo s červeným ocasem. Blízko. Bylo velké a zřetelné. Nezanechalo za sebou bílou stopu, proto působilo jako atrapa zavěšená na provázku.
Maluju každý den, každý den jeden či dva obrazy. Někdy tři, když si vedle sebe položím na zem plátna.
Už to ale není obraz, ale jaký si děravý průzor do duše.

Dneska je takový smutný den. Bolavý jako modřina. Lehce se připomíná při doteku.
Jako mapa hlubokého moře. Jako dobře padlá facka.
Slunce možná onemocnělo, zabednilo se za asfaltem mraků.
Celý den působí jako večer. 
Záděr na prstu je skluzavka po kůži k masu.

Chybí mi psaní. Píšu teď... Nedokážu se dostatečně distancovat od literární postavy, proto se zdráhám pokračovat v načatém příběhu.
V kleštích autocenzury, toho rozšířeného vědomí, jehož póry, jemně ucpané strachem, obkličují vratké hranice.
Chci psát příběhy s těmi jednoduše šťastnými hrdiny, s herci, co upřímně bodnou do slabin, plivnou mezi oči, anebo konejšivě uchopí vlažnou paži bolavého člověka.

Když bolíš a někdo tě obejme a stejně to nestačí. 
Jako robot zvedneš paže a stiskneš tělo a to je vše.

Obrazy opřené, ležící, pomalu schnou v chemické orgii. Nové olejové tuby značky Van Gogh sedí na poličce. Jsou nádherné.
Nechci je zašpinit. Ba ani použít. Ještě ne. Proto vyklepávám kladívkem posední zbytky zasychajícího oleje ze starších tub. Mé tři dřevěné palety už neslouží svému účelu. Těžká vrchovatá pahorkatina zakryla poslední kousky dřevěné desky. Vlastně ty palety ani nejsou moje.
Mám pocit, že jsem si je vypůjčila od někoho ve škole. Jednu jsem zdědila. Jednu někomu koupila jako dárek a pak si ji nechala.

To já jsem ten smutný den. Několik tahů na šachovnici, než jsme ji ve vzteku svrhli ze stolu. Všechno, co neřeknu, napíšu, ale nenapíšu všechno, co myslím.

Zatím.

Protože i nic je všechno.

© 2023 Ei /www.eiart.cz/ všechna práva vyhrazena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky