Kenny je mrtvý

24.05.2018

Kenny sledoval klauzury vystavených obrazů na školních zdech narychlo uklizeného ateliéru. Kdosi ze spolužáků se snažil přemalovat tmavé skvrny na omítce. Učitelé tiše přešlapovali, v nuzném kontrapostu mnuli prošedivělé bradky a sem tam vznesli patřičnou námitku. Slovo "proč" padalo toho dopoledne nesčetněkrát a blekotavé odpovědi stejně neukojily kmitavý zrak pedantů.

Atmosféra v místnosti houstla jako každý půl rok této tradiční artistní promenády. Nervozita studentů kapala na špinavou podlahu. Pedant, v béžovém saku a s šálou v téměř letním počasí, se zahleděl na sérii obrazů a jal se vysvětlovat křivky vesmíru umění, v nichž se sám prazvláštně zamotával. Studenti unuděně zírali, snažili se vypadat přítomně a zúčastněně, včetně Kennyho. Ten sledoval úzkostnou obhajobu holky s červenými vlasy, vyholenými spánky, puntíkovanými punčochami a modrým plandavým svetrem. Držela v ruce papír, jenž se mírně chvěl. Snažila se až moc, síla z ní vyprchávala a její obvykle extrovertní povaha utekla se značnou částí sebedůvěry. Vlci to vycítili a vrhli se na kořist.

Někdy člověk prostě nemůže odtrhnout oči od trýznivé scény, což byl Kennyho případ. Sledoval holku a měl pocit, že rudne místo ní. Těžce oddechoval a čekal, až přijde na řadu. Normálně měl své pedanty rád, tento den ho ale neznali. Ateliér byl vytyčeným bojištěm a znepřátelené strany se snažily o překotný dialog. Ten však nikdy neměl moc smyslu, vyvolával pouze kontraproduktivní tahy na minové šachovnici. Kenny nesnášel veřejné projevy, trhaly ho na kusy, ale když se patřičně zkouřil, dokázal aspoň přihlížet ve vzdáleném oparu, kde vlci nemohli, i když v dáli vrčeli. 

Dnes to ale nebyl ten případ. Ruch se přenesl do jiné části místnosti a Kenny si uvědomil, že je na řadě. Polknul a předstoupil před projektor. Připravil si videoinstalaci. To učitelé uvítali s čerstvým zájmem. Neměl žádný papír, který by se mu chvěl v ruce, měl pouze svůj hlas, a právě zkoušel jeho sílu. Po prvních slovech zjistil, že to bude dobrý, hlas byl sice dutý a cizí, ale poměrně pevný. 
Představil svůj projekt jako krátký film na téma Život. Zatáhly se těžké fialové závěsy a místnost potemněla. Praskot z reprobedýnek. Pak se objevil obraz. V tichém interiéru seděl na posteli Kenny. Nohy měl rozkročené a lokty se opíral o kolena. Díval se do klidného objektivu, seděl. Po chvíli vytáhl z kapsy kalhot peněženku, rozevřel jí a vyňal žiletku v papírovém obalu. Peněženku položil na postel a rozbalil ostrý břit. 

V místnosti ateliéru to mírně zašumělo potlačeným smíchem. Kenny ale sledoval sám sebe na projekci bílého plátna, jak sedí ve svém pokoji a ukázkově drží předmět v ruce, aby diváci dobře viděli, o co se jedná. Vyhrnul si rukáv, naklonil žiletku mírně na bok a zařízl se do předloktí. V tom okamžiku šum v ateliéru vzrostl, smích se vytrácel, přibývaly povzdechy nechutenství. Kennyho ruka sjížděla žiletkou až k dlani a zanechávala dokonale rudou stopu.
"To je Kadmium?" ozval se hlas za Kennyho zády.
"Ne, Kraplak, vole..." odvětil jiný hlas a mírný smích opět zašustil ateliérem. 
Video-Kenny právě zvedal ruku k dalšímu řezu, pedanti soustředěně přihlíželi a prozatím nevyřkli komentář, kterým by narušili promítání. Druhý řež žiletkou se zdál být mnohem hlubší než první, krev na obraze ztmavla a vytvořila dva proudy po ohbí ruky. Video-Kenny se teď podíval do objektivu, jako by kontroloval, jestli kamera natáčí. Jeho oči zářily leskem, pak se ale mírně přivřely. Třetí řez začal přesně uprostřed předloktí a v okamžiku, kdy se žiletka zabodla do kůže, temná kapka krve prokvetla do zbylých rudých cest. Svíral žiletku chvíli na jednom místě, pak mu vypadla z ruky. Pomalu se sesouval na stranu, hlava mu klesala. 
V ateliéru to zahučelo o něco víc, sykavé protesty studentů a komentáře na sníženou inteligenci tvůrce tohoto videa přerušil protest učitelů, v jejichž výrazech se zračilo mnoho otázek. Když se studenti zklidnili do snesitelné hladiny trpělivosti, film na téma Život pokračoval. Video-Kenny ležel na posteli a pomalu oddechoval. Půlku tváře měl zabořenou v peřině, oči nechával zavřené. Pak zvedl levou ruku a mávl s ní na kameru, ta zhasla a obraz zčernal. Video skončilo. 

V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Většina studentů si vyměňovala tázavé pohledy, pokřivené úsměvy a negativní kroucení hlavou.
"Proč nemohl Kenny dorazit na klauzury?" zeptal se pedant červenovlasé holky s plandavým svetrem, která už zapomněla na svou dusivou obhajobu.
"Říkal, že tu nebude, nic konkrétního..."
"Kdo poslal to video?" učitel s bradkou chvíli zíral na černou barvu promítacího plátna, než se s otázkou otočil opět k holce.
"Jeho brácha. On to i natáčel."


Ten den voněl přicházejícím létem a dusno klížilo vzduch. Temnější mraky s předzvěstí deště jen místy vrhaly stín, ale nikam se nehrnuly. Dnes pršet nebude.