I just want you to know… that I love you

Můj koncept lásky je prostý. Myslím, že tě miluju. Ani ne tak hluboce... Spíš po tobě toužím. Chci se do tebe zamilovat. Ale jakmile tě budu mít, kouzlo pomine a já tě uvolním ze své adiktivní mysli. Jsem jako dítě toužící po vysněné hračce. I když musím uznat, že ke svým hračkám jsem zcela loajální. 

Miluju už od první třídy. Je tam kluk, se kterým se rozhodnu chodit, protože se mi docela líbí. Moc spolu nemluvíme, ale dáváme si pusu vždycky před začátkem hodiny. On má žluté zuby, ale mně to nevadí.

V páté třídě miluju střídavě několik kluků, jeden z nich je o hlavu menší než já. Na kousek papírku si píšu naše jména v krkolomném srdci a tajně doufám, že si toho náhodou všimne. Sedí přede mnou a často se otáčí s nějakou otázkou. Tohoto kluka miluju s bolestným uvědoměním, že pro něj existuju pouze jako třídní závětří. Pak je tam ještě jeden kluk, není moc chytrej, ale jeho obličej je otravně neodolatelný.

V prváku na střední už nemiluju, prostě jen tak toužím tělem i duší. Je tam kluk s dredy, tichý, nemluví, a to se mi na něm líbí. Pak se zamilovávám do jedné naší učitelky, snad jen proto, že mi jako první pochválí slohovou práci a v mém těle, semknutém nedostatkem sebedůvěry, se rozlije hřejivý pocit.
Miluju ještě pár učitelů, pár kluků a jednu modelku, která nám sedí v hodinách kresby. Nikdo ji ale nepouvažuje za atraktivní. Mně ale ten její rysí pohled naprosto odzbrojuje.

Není to láska, jen silové pole elementárního magnetismu a zvláštních druhů přitažlivosti, barevné jako zásoby ponožek v mém šuplíku. 
A věz, že miluju i tebe. Ale teď ti budu vyprávět jeden příběh. 

Sedl si k počítači, otevřel emailovou schránku a hned si všiml tučného titulku právě příchozí zprávy. Klikl, narovnal se a začal číst.

Ahoj, promiň, že otravuju tak pozdě... Chtěla jsem zavolat, ale nechce se mi mluvit. Takže ten týpek mi jako vyznává lásku, fakt vážně, až mám z něho strach. Je takovej posedlej, skoro stalker... Známe se docela dlouho, nikdy mi nepřipadal přitažlivej, spíš naopak, ale byl fajn na pokec... Nedá mi teď pokoj, pořád mi píše, už jsem si ho blokla, ale deptá mě to... Já prostě nevím, mám trochu výčitky, že k němu cítím jenom odpor, zatímco on by pro mě udělal všechno... Fakt sorry, že píšu tak pozdě... Jen nevím, co mám dělat. Snažím se ho ignorovat, ale mám trochu obavy, aby nepřišel ke mně domů... Asi už jsem magor...

Zavřel okno emailu poté, co si text ještě dvakrát pročetl. V záložce na ploše měl další okno s jejími fotkami z facebooku. Sám si založil tři profily, ale používal převážně jeden s profilovkou chlapa, jenž stojí zády k objektivu a kouká na klidné moře. Není blb a nestahoval z googlu první tři fotky, které se objeví ve vyhledávači při zadání patřičných hesel. Projel pár stránek a vybral tu nejméně nápadnou. Ve photoshopu přidal kontrast a stíny, aby ji zbavil té umělé příchutě. Jméno zvolil neutrální s příměsí často používaných přezdívek. Teď přemýšlel, co odepíše. Možná by ji mohl zavolat. Už dlouho neslyšel její hlas. Vytáhl mobil a odemknul obrazovku, když v tom přišel další mail.

Nechci, aby sis o mně myslel, že jsem nějaká rozmazlená kráva... Prostě jen... Vadí mi, jak se chovaj... Ty jsi normální, však mi rozumíš, vždycky máš takovej moudrej pohled na věc. Docela často na sebe narážíme ve městě a vždycky mi tak zvedneš náladu. Prostě řekneš něco, co v tu danou chvíli potřebuju slyšet...
Tak jestli chceš, napiš něco, hlavně mi nepiš, že mě miluješ :DDD

Vsakoval zrak do nového mailu, hlavička s tučným písmem nesla její jméno. Pokaždé, když to jméno viděl, jeho hrudní koš se stáhnul do sebe, přičemž cítil každý záhyb žeber, než se hluboce nadechnul. Když s ní komunikoval, vyhýbal se jakýmkoliv dvojsmyslům, snažil se pouze bezchybně opakovat konstrukty vět, které si už předem pečlivě připravoval v hlavě. Znal ji tak dokonale, že dokázal predikovat obsah jejích slov ještě dříve, než je dočetl v novém mailu. Poslední věta ho však zarazila.

Ten rozesmátý smajlík na konci, ten nažloutlý vtípek, který ho páral zevnitř tupým rezavým nožem, jen podtrhoval fakt, kolik důvtipu jí chybělo. Ale i to dokázal předpovědět a i to, co na ní nesnášel, miloval.

Přečetl nový email ještě jednou. Pak otevřel složku s jejím jménem. Čítala přes tři sta fotek. K doplnění této unikátní sbírky musel projet profily jejích rodinných příslušníků, kamarádů, známých, kamarádů jejich kamarádů ze společných akcí, fotky ze školních akcí, na kterých se pouze mihla jako nezřetelná šmouha, ale on věděl, že je to ona. Pro tento okamžik si vybral fotku, kterou si stáhl od dobrých kamarádů její tety a strýce, u nichž trávila dovolenou. Je léto a všichni jsou na pláži, cpou se melouny, usazení na křiklavě barevných ručnících a za nimi se - právě zvedající zrak od rozečtené knihy - usmívá ona, aby nerušila umělé aranžmá fotky. Leží na břiše a nohy má překřížené, opírá se o lokty a jednou rukou přidržuje stránku knihy.

Než odepíše na její mail, musí si utřídit myšlenky, aby se nenechal strhnout přílišnými emocemi. Pak otevřel nové okno mailu a začal psát.

Naprosto ti rozumím. A ne, neměj výčitky, že cítíš zhnusení, když ti nějaký vypatlanec vyzná lásku. Znám to. Taky jsem chodil s jednou holkou, která do mě pořád hustila, jak mě miluje a mně už to slovo připadalo jako mučící nástroj. Čím víc ho používala, tím víc jsem se jí štítil a v podstatě ji litoval. Věděl jsem, že s ní nechci být, že ji musím nějak šetrně pustit k vodě. Taky jsem si to vyčítal, ale ten její nátlak mi docela pomohl v rozhodování.
Takže vím, co teď cítíš. A cítíš to správně. Stalkery neřeš... Kdyby k tobě náhodou zavítal, tak ho vynesu v zubech ;)

Přečetl si svá slova třikrát, než je odeslal. Byl poměrně spokojený, jak mail ukončil, bez patosu nebo nějakých přílišných emocí. Zároveň jej nechal otevřený, takže diskuse mohla pokračovat. Srdce mu intenzivně tlouklo. Emailovou schránku nechal otevřenou, aby slyšel to tiché oznámení příchozí zprávy a vplul zrakem opět do složky jejích fotek.

Když zaznělo oznámení mailu, otevřel ho a tam stálo:

Dík moc, se pozná kámoš.

Jinak ten příští týden nemůžu, jedu s Mikim k jeho rodině, chce mě představit, tak snad to nebude takovej trapas :D