Čau, lidi

V meziprostorovém kontinuu volíme, na kterou strunu multiplicitních realit zabrnkat a rozeznít ji v našem konkrétním prožívání zdánlivě jediného světa. Prej. Asi jo. 
Těžkosti dnů vysávají poslední zbytky nadějných roztáhnutí plicních komůrek štěstí. Endorfinu pramálo. Prší. Pes sténá. Umírá. Půda je nacucaná, vodu už odmítá. Malé kaluže se ukotvují v permanentní přítomnosti. Tvoří lesklé bažinky. Je ticho. Kromě šumu deště za okny. Listy stromů vadnou neustálým mokrem. Byl úplněk. A když je úplněk, věci jsou na hovno.

Když déšť povolí a slunce se začne prodírat skrz tučná mračna, lidi změknou. Já změknu a řeknu si, že to není zas tak špatný. 
Bouřky přichází rychle a svižně, pročešou stromy, zprohýbají kůru a tlučou prudkým deštěm hlavy hnízdících ptáčků, kteří pod roztaženými křídly trpělivě schovávají své potomky. Někdy přemýšlím, kam se všechna ta zvířata schovávají. Srny, koroptve... Dívám se na proudy vody, jež dělají průhled střešním oknem naprosto nečitelný. Ležím v posteli a nemám na nic chuť. Nechci nic dělat. Nechci nic tvořit. Nechci nic číst. Nechci s nikým mluvit. Nechci se dělit o myšlenky. 
Dívám se na proud vody z okna a poslouchám tlučení miliónů kapek. Nic mě nerozptyluje. Jsem prázdná.

Na nočním stolku mám několik knížek a pár komiksů. Střídám knihy, jsou těžké, přílišné drama pro mozek chystající se ke spánku. Potřebuju se uspat prolínajícími se písmenky. Beru do ruky komiks, otevřu uprostřed a dívám se na obrázky. Studuju každé ohraničené barevné pole, každý detail, každou postavu v pozadí. Nesoustředím se na příběh. Prázdnota mě ještě nasycuje a nic, co držím v ruce, neoplývá jakoukoliv příchutí. Když se mi začnou mžít oči, odložím komiks na stolek a zhasnu. 

Prolétne mi myšlenka hlavou: Vystřelte mě na Měsíc. 


Stojím u elektrického oplocení a dva metry ode mně se pasou koně. Držím další ze svých nových skicáků a kreslím. Každá skica je nedokončená. Koně rychle mění svůj postoj. Ohání se ocasem, odhání neúnavné mouchy. Téměř všichni mají aspoň osm končetin, dvě hlavy, ohon v pohybu v obou směrech. Sleduju hříbě, jak se válí po zemi, drbe si záda jako pes. Když přichází obří kobyla, připadám si, jako bych spatřila dinosaura. Kobyla přesahuje všechny ostatní koně téměř o polovinu. Je světle hnědá a hrne se k plotu. Musím uznat, že se trochu bojím. Nemám s koňmi zkušenosti. Vždycky na ně jenom zírám. Když jim přes plot podávám kousek utrhnuté zeleně, držím ji bázlivě za špičku, abych se vyhnuta případnému stisknutí těch žlutých kostek, co mají v tlamě. Dlouhé řasy nad černými perlami v mohutné hlavě, hříva jak z reklamy na head-and-shoulders. V pozadí se ohýbá malý stromek pod tíhou zadku klisny, jež potřebuje prodrbat kožich. Všechno kolem voní, je teplo a plno. Tenhle okamžik může trvat věčně. 
Na chvíli přemýšlím, jestli se nezkusit dotknout toho elektrického plotu. Prej je to jen takové malé kopnutí. Bílá páska vypadá jako plast. Nevěřím, že je tam proud. Když už vztahuju ruku, že se přesvědčím o skutečnosti sama, koně se rozutečou na opačnou stranu louky. Zavřu blok a strčím tužku zpátky do pouzdra s motivem Barta Simpsona.

Když slunce vyjde, lidi změknou. Vztyčí hlavy a hlouběji dýchají. Prochází se svižným krokem a v rukách svírají tašky s nákupem. Struny multiplicitních realit se dotýkají jako šňůry na prádlo v mírném větru. Cinkají o sebe a vytváří známé pocity už prožité budoucnosti. Neuchopitelné projevy vedou k pozastavení s taškami uprostřed parkoviště. Nad hlavou plují shlukující se mračna s nádechem kobaltu, jejichž obrysy zvýrazňuje to tiché slunce v pozadí.