Ahaneim Ducks

      Suché vedro mlží nehnutý vzduch a cikády v unisonu ozvučují místní hřiště. Máme před obědem asi hodinu času, a tak se houpeme na řetízkových houpačkách. Zastavím se, tenisky rozpráší suchou půdu ve snaze zabrzdit rozpohybovanou houpačku. Je mi trochu špatně od žaludku. Seskočím dolů a dívám se kolem. Vedle se houpe kluk, asi bude starší, má tak deset let. Docela se mi líbí. Povídáme si. Houpe se jak šílený, už dlouho. Všimnu si, že na zábradlí blízkého kolotoče sedí podivný tvor, kterého poznávám z učebnice přírodopisu. Kudlanka nábožná nehnutě vyčkává. Velké oči se třpytí v prudkém dopoledním slunci. Ostatní děti si jí taky všimnou a najednou je kolem rozruch. Kterési dítě upozorňuje na smrtelné kousnutí nebezpečné kudlanky, kdosi ji chce vzít do ruky, ale kudlanka zpátečnicky pochoduje pod kovové držadlo. Švitoření dětských hlásků přeruší až dávivé zvuky z oblasti vrzající houpačky.
Ten kluk, který mi připadal docela fajn, zvracel na suchou půdu vedle houpaček neuvěřitelnou hmotu nestráveného jídla. Jakmile jsem spatřila první vteřiny té odporné podívané, rozběhla jsem se k táborovému domu, dlouhé nudli, v níž bylo snad dvacet postelí, dokonale ustlaných. Pach zvratků mi vždy připadal tak odpudivě nesnesitelný, že jsem se od té chvíle vyhýbala onomu místu činu obloukem až do doby, co letní tábor v Řecku skončil.

      Místní vychovatelky nemluvily česky, byly otrávené a poměrně uječené. Dbaly na čistotu táborového domu, v němž dvacet holek nesouhlasně drmolilo, když jedna z vychovatelek stáhla špatně ustlaná prostěradla z postelí a vyžadovala, aby jej ustlaly znovu. Pokaždé jsem si s opatrností sedala pouze na kraj postele, abych nezavdala příčinu a nemusela znovu stlát a rovnat prostěradlo, jež se v mých rukou zdálo prostě neustlatelné. Když vychovatelky odešly v hlasitém rozhovoru ven, všechny holky je začaly řádně pomlouvat. Bylo jasné, že nám vychovatelky nerozumí a my jim, ale přesto si holky dávaly pozor, aby sprostá slova nevypouštěly příliš často. Jeden člověk přece jen česky mluvil. Byl to jakýsi šéf, sem tam se zjevil. Pokoušel se nás vyučovat řečtinu. Zcela neúspěšně. Byl neurotický, nekompromisní a zodpovídal za hladký průběh letního tábora. Některé holky se bály, aby se k němu nedostaly české nadávky, určené místním vychovatelkám, proto pokaždé tišily hlasy a ohlížely se přes rameno. 

      Má starší sestra si udělala kamarádky rychle, ale vodila mě všude s sebou. 
Já, naopak se svým vrozeným asociálním rysem, inklinovala spíše k tichému pozorování okolí. Navíc ten kluk, se kterým jsem se docela příjemně bavila, děsivě zvracel a já se bála, že když se k němu opět přiblížím, bude házet šavle. Nemluvě o té, která ještě dlouho strašila u houpaček na hřišti.

      Byl večer a cestou z jakési nuceně zábavné akce si holky povídaly strašidelné příběhy. Duchové, upíři a zombíci se předháněli v hororových historkách. Poslouchám vzrušené hlasy a pozoruju svoje boty, jak se vyhýbají suchému bodláčí v osvětlené stezce, po níž jsme šlapaly až k nudlovitému domu.
      "Znáte ten příběh, jak se někdo pokoušel vyvolat ducha Boženky Němcové? Ona přišla a zabila ho... Úplně ho rozkrájela na malé kousíčky a ty pak nacpala do krabičky od zápalek!" říká blonďatá holka, která kolem sebe vytvořila kruh obdivovatelek, protože jí bylo čtrnáct a byla moc hezká. V duchu jsem přemýšlela, jak se může celý člověk vlézt do krabičky od zápalek a možná jsem i vznesla námitku. Příběh mě ale vyděsil. Co mě vyděsilo ještě víc, bylo nadšení holek, které se po cestě do domu rozhodly, že budou vyvolávat duchy. Před vchodem do místnosti jsem strnula a řekla, ať to nedělají. Přidal se ke mně další vyděšený hlas.
      "Jo, ti duchové přijdou a pak už tam zůstanou a budou nás strašit! Bylo to v jednom filmu. Já tam nejdu!" ohradila se holka a já se k ní přidala souhlasným pokyvováním. 
      "Jste blbé, chcete, aby vás zabila Božka nebožka?!" další holka s brýlemi, o něco starší, mávla rukou k otevřeným dveřím.
      Řekly jsme si, že zůstaneme venku, leč náš protest nezastavil nadšené puberťačky od chystané seance. Vrhly se dovnitř a nás pár ustrašenců stálo před dveřmi na osvětlené terase. Nakonec jsme pod tíhou tmavých stínů houstnoucí tmy přece jen dovnitř vlezly. Holky se semkly kolem blondýnky a vykřikovaly, koho si vyberou ze světa duchů. Sedla jsem si na postel a zacpala si uši. Myslela jsem si, že vytěsněním zvukové stopy nebudu součástí případného duchařského útoku. Srdce mi tlouklo bolestivě do žeber, a i přes ukazováčky zaražené v uších jsem slyšela, o čem se holky baví. 
Další hlas vyřkl námitku. A pak další. Holky se začaly bát a pokus o seanci rozpustily tvrzením, že je to trapné a že stejně za chvíli přijdou vychovatelky. Ulevilo se mi. 

      Ráno jsme se převlíkaly, musely jsme ustlát postele. Ta blonďatá holka jako jediná už měla prsa. (Kromě té druhé tlusté, která měla prsa úplně všude.) Byly to takové malé pyramidy pod upnutým modrým tričkem s palmami. Vypadaly hodně zvláštně. Nepatřičně. Blondýnka zrovna nadšeně mluvila o svém bratrovi, který byl v protějším domě s ostatními kluky. Téma hovoru byla zvířata.
      "No, můj brácha strašně miluje zvířata. Jak viděl v televizi, jak tam umřelo to malé mládě, tak normálně brečel asi hodinu," gestikulovala blondýnka a ostatní holky uctivě přikyvovaly. Připadalo mi to velmi překvapivé, až neuvěřitelné. Byl to stejný kluk, jenž si náhodně vybíral slabší jedince a trvanlivě je na táboře mučil. Z dětí, které jsou vhodné pro účel šikany, zřejmě sálá jakési submisivní pižmo, jež přitahuje agresivnější dravce. Jednou jsem jejímu bráchovi zavoněla i já. Stáli jsme ve frontě kulturního zařízení v nedalekém městečku. Na hlavě jsem měla svou oblíbenou kšiltovku hokejového týmu Anaheim Ducks. Nosila jsem kšiltovky všude. Je možné, že jsem s nimi i usínala. Tato ale byla speciální. Nikdo takovou neměl. Děrovaná maska kačera s překříženými hokejkami. Fronta stála. Slyšela jsem, jak za mými zády jakési dítě protestuje nad vzdušnými ranami bratra blondýnky. Vybíral si mezi dětmi hlavy jako bonbony a mlátil je pěstí. Ve vteřině jsem měla nutkání někam se schovat, prodrat se frontou kamsi dopředu. Pak mi ale na hlavě přistála rána kamenné pěsti a v momentě jsem uviděla hvězdičky, přesně jako v animovaných filmech. Cítila jsem, jak se kšiltovka roztrhla a sesunula se mi až na nos. Rána ještě pulzovala v mírném otřesu. Nic jsem neřekla, ani se nepohnula. Oči se zalily slzami, ale byly schované pod sklouznutým kšiltem. Dav udělal krok vpřed. Fronta se pohnula. Bála jsem se upravit si kšilt, abych na sebe nějak neupozornila, proto jsem chvíli pozorovala okolí pouze skrz proužek světla, jež lemovala má oblíbená kšiltovka. Další rána nepřišla. Schytal ji někdo jiný. Jakýsi hubený kluk dál vpravo. Po chvíli jsem s obavou stáhla kšiltovku dolů, abych se ujistila, jak to s ní vypadá. Byla roztrhaná, plastový proužek, jenž sloužil jako řemínek, byl utržený. Snažila jsem se i přesto kšiltovku na hlavě jaksi udržet, ale neustále mi sjížděla na nos. Sundala jsem ji a pomyslela si, jak to tady bez kšiltovky vůbec zvládnu.

      Večery byly horké a ubíhaly za rytmického doprovodu hlučných cikád, jež v okamžiku utichly a noc narušovalo pouze občasné zabzučení komárů. Suché borovice voněly ve tmě mnohem intenzivněji. Děti si užívaly tábor do posledních dnů, které se mi jevily nekonečné. Houpačky zely prázdnotou. Suché zvratky ještě zdobily jejich okolí. Kudlanka se už neobjevila. Duchové zůstali na druhém břehu a v krabičce od sirek nikdo neskončil.